Velký hřích českého filmu

Hlavní hrdina chce žít jen obyčejný život. Anebo dožívá to, co přes něj v minulosti převalily společenské pohyby. Nedaří se mu to - jako by mu nebylo dopřáno to, co jediné si sám přeje. Trošku klidného života. Ale dějinná skutečnost kolem něj - tak cizí a nehostinná - jej izoluje do jeho soukromého vesmíru, v němž nachází své těžce vydobyté, hořké, ale přeci štěstí.
Podle této osy se stále ještě splétá, zdá se, český filmový příběh. Ať už je jeho antihrdinou nádražák jako v Aloisi Nebelovi nebo tragické oběti Lidic, stále se jako přes umolousaný šmírák kopíruje tentýž český osud: kolem člověka se děje svět a on sám v něm nenachází své místo. Antihrdina českého filmu by si chtěl prostě jenom žít, ale je mu to znemožněno. Často totalitním režimem, ale někdy i tržní současností, jako ve snímku Rodina je základ státu Roberta Sedláčka (i když, pravda, tento film není tak bolestínský, jako předchozí jmenované).
Znovu si tohoto schématu všímám u Osem Jiřího Stracha a Marka Epsteina. Zase ten stejný "malý člověk", který se jakoby omylem nachomýtne někde, kde neměl být, udělá něco, co neměl dělat. Vše je jaksi bezděčné, ale oprátka režimu kolem něj se počíná stahovat. Vyšetřený příbytek svědomí, který nakonec s hlavní postavy nejistě nalézají v odmítnutí spolupráce s StB, je překryt nasládlým vzdechem erotiky. Po čem tyto postavy vlastně touží? Čeho se jim nedostává?
Zprvu bychom mohli myslet, že domova, místa, kde mohou žít, cítit své kořeny, mít své ornamentální zbytečnosti a prohlubovat mezilidské vztahy. K tomu, abychom měli domov, nepotřebujeme jen místo, ale především dostatek času, abychom na tomto místě mohli být se svými blízkými, prožívat společné chvíle a budovat souvislou paměť. Domov znamená sousedy, rodinu, vzpomínky a návaznosti událostí a momentů života, které dohromady dávají smysl.
Domov je osou identity, a to nikoliv pouze v prostorovém smyslu, ale především v temporálním. Do paměti domova se můžeme nořit, nalézat v něm různé jeho vrstvy a odhalovat v nich sama sebe. Tak drží pohromadě identita člověka i společenství, ať už je jím rodina nebo obec. Je-li porušena tato integrita, domov se rozpadá a člověk se ve vztahu k času a prostoru fragmentarizuje. Bez domova můžeme být vždy jen efemérními návštěvníky chvíle nebo místa, kde se nacházíme. Nepřichází skutečné teď a tady, protože není kontext, do něhož bychom mohli aktuálně prožívané položit. Chybí rozumění našemu aktuálnímu údělu, protože chybí vědomí kontinuity našich osudů a integrity našeho jednání a vztahů. V tomto smyslu pak svědomí ztrácí přirozenou oporu, jíž mu je tvář druhého, nám milého člověka, nebo prostor, jenž strukturuje naši osobní či společenskou historii.
Ne snad, že by český film posledních dvou desetiletí tento problém domova vůbec neřešil. Odcizení postav je ale ještě hlubší. Nevztahují se totiž k domovu ve výše nastíněném smyslu jako k něčemu, co by jim vědomě chybělo. Spíše se uzavírají do jakéhosi instinktivního obranného strachu, do křečkujících reakcí, které chtějí ochránit to, co z jejich života a ze vztahů k jejich blízkým zbývá.
Tak je tomu i v rodině protagonisty Osem, inženýra ekonomie, který svůj život vlastně ani nezachraňuje. Jeho život jej unáší, přebírá nad ním vládu a jeho příběh není vyprávěním o ztrátě domova, ale o ztrátě vztahu k vlastnímu bytí. Není ani možné hovořit o tom, že by se zde rozpadala nějaká paměť či kontinuita vztahů, protože neustálé vršení podivných událostí a přízračně anekdotických překážek nemá co nahlodávat. Podobně jako Alois Nebel je i protagonista Osem jakási dutá nádoba, která je drcena objektivním světem kolem něj, ale v níž nemůžeme nalézt nic, kolem čeho by bylo možné domov budovat. Nenalézáme v postavě žádné sebekřehčí odhodlání být něčím, zkoušet pravdivost svého postoje ke světu. Nacházíme jen - rezignaci.
Ne, soudobá česká filmová epika nehovoří o ztrátě domova. Protože co její postavy nikdy neměly, nemohlo se ztratit. Předkládá hlubší odcizení. Hluboce rezignované postavy stojí jako by mimo dějinné pohyby, jichž jsou účastny. Ne v nich, ne proti nim, ale mimo ně. Chtěly by prostě jen klid a zastavit to všechno, ale není to možné, protože je cosi vyššího, cosi mocnějšího než jsou ony samy. Něco, co se jim valí přes život a zahaluje jej šedivou mlhou tragikomičnosti (oblíbeného českého žánru!). Toto cosi je jakási nelidská struktura, kolem níž se vše, co dělají či spíše co by chtěly dělat, splétá do groteskně absurdní abstrakce postrádající smysl.
Tedy v Osmách jsme opět, snad již posté, konfrontováni s člověkem, jenž stojí mimo svoji dějinnost. Člověk zde sám sebe nechápe jako cosi dějinného, tedy v dějinách se projevujícího, dějinami tvořeného a dějiny zpětně určující. Vše kolem něj se prostě jen "děje" a je takovou ošklivou zvůlí historie či zla, které tu někde mimo nás číhá. Co to asi vypovídá o českém národním vědomí 20. a 21. století?
Především to mnoho vypovídá o tom, že česká filmová narace ještě stále neobjevila fakticitu lidského bytí. Tedy to, že člověk je dějinný, prostě a bezpodmínečně. Nelze nebýt dějinný, neboť už naše rozumění světu kolem nás je osováno kolem dějinně určených významů. Především je ale každé naše partikulární bytí (Heidegger mu říkal pobyt) vždy určeno v rámci konkrétního přirozeného světa. Žijeme ve společenství konkrétních lidí, navštěvujeme konkrétní místa, hovoříme konkrétní věty. To vše se odehrává v rozvrhu toho, co bylo, co vnímáme jako "nyní", a co předjímáme, tedy, co "bude". Tato časovost nás ukazuje jako dějinná vědomí a dává nám klíč k tomu pochopit sama sebe jako součást dějin. Nikoliv jen těch velkých, národních a nadnárodních, ale i těch drobných, "soukromých", našich osobních.
Protagonisté českých filmů a seriálů odehrávajících se zhusta v totalitních režimech ale jako by byly mimo toto všechno, Jako by se jim události v jejich životě prostě jen přihodily. Neschopnost českého vyprávění rozeznat situaci, v níž se člověk nachází, jako součást jeho vztahování se ke světu, neustálé vyjímání člověka z toho, co se děje - a konstruování představy, že se mu to prostě jen přihází, toť přitakání mechanice nadosobního osudu, proti němuž je člověk bezbranný. To není adekvátní antropologická perspektiva, jak odhaluje fenomenologická analýza lidského bytí. Člověk je dějinný. To, jestli si to uvědomuje či nikoliv, je otázka, zda je schopen nahlédnout sama sebe pravdivě či nikoliv. Tedy, zda dokáže nalézt k sobě cestu jakožto k subjektu, nebo zůstane objektem, s nímž hrají jiní.
Domnívám se, že pokud člověk nedokáže otevírat události života jako události své, ztrácí ze zřetele onu fakticitu svého bytí, tedy že je konkrétními vztahy, situacemi a událostmi spojen s ostatními lidmi a s místy, na nichž se nachází. Tato ztráta fakticity je cosi, co považuji za princip oné normalizační šedi, tak s oblibou vykreslované v české epice posledních let. Nadosobní systém se stává totalitním pro to, že člověka odcizí této jeho podstatě a na každou událost jeho života si klade nárok. Takový režim je nelidský pro to, že odcizuje člověka sama sobě a zahaluje mu pravou podstatu jeho bytí. Před člověkem pak stojí úkol rozpoznat svoji ztrátu tohoto základního rozumění světu. Právě domov mu v tom může být dobrým průvodcem, protože vzpomínky, lidská spřízněnost a mezilidské vazby nás mohou vrátit dějinnosti našemu bytí. V rodinných vztazích, v tom, že myslíme na budoucnost svých dětí, že obnovujeme svůj vztah k místu, kde žijeme, tam všude se opět dotýkáme naší dějinnosti a můžeme znovu nalézt pramen pravdivého bytí a objevit sama sebe jako faktického.
Domnívám se, že Alois Nebel nebo účetní z Osem jsou jen mátožné postavy, které divákovi nedávají ani náznak této cesty. Vypovídá to více než o době, kterou filmy zobrazují, o tom, v jako době žijí jejich tvůrci a diváci. Zdá se mně, že pozornému divákovi český film namnoze neustále připomíná, že český divák a český tvůrce stále ještě žijí v normalizační antropologii. Že člověka vnímají mimo dějinnost, která jej ničí a drtí, ale není jeho dějinností. Že člověk ztrácí schopnost rozeznat svoji fakticitu a utápí se v bolestínské tragikomičnosti osudu, ze které není cesta ven.
Nezdá se, že by to byl obraz naší soudobé společnosti, v níž lze vidět mnoho uvědomělé aktivity. Spíše je to perspektiva, jíž se jako Češi chceme vidět. Je to únik od toho, abychom sami sebe dokázali nahlédnout jako autentické lidské bytosti. Myslím, že je velkým hříchem českého filmu, že nás v tomto pohodlném normalizačním stavu stále ještě ukolébává a ještě snad vytváří dojem, že v trapnosti takových chvil navazuje na onu slavnou novou vlnou.

Příliš vizionářští Češi

Kdybych nevěděl, že se letos blíží sedmnáctý listopad, pravděpodobně bych se to tak jako tak dozvěděl z novin nebo sociálních sítí. Levicoví komentátoři se vracejí ke zmařeným nadějím revoluce, která měla podle nich spíše být "reformou", přeměňující neživotný totalitní mechanismus na svobodný socialismus. Pravicoví publicisté lamentují nad zmařeným odkazem, kterému dnes podle nich již nikdo nenaslouchá. Generace Z revoluci nezažila a nic o ní neví, ti starší zapomněli nebo nechtějí vzpomínat a bývalý či současný prezident si notuje v napadání statečných dizidentů. Někde mezi tím osciluje povyk kolem průměrného filmu Libuše Rudinské o Pavlu Wonkovi. Ten má prý podle mnohých plivat na jeho hrob, podle jiných zas kácí falešnou modlu. Obávám se, že nečiní ani jedno z toho - ale pouze katalyzuje obecné frustrace z nefunkčnosti sametového odkazu, na jehož obsahu se vlastně ani nedokážeme jako Češi shodnout.
Jediné, na čem se pomalu shodujeme, je, že nám současný stav nevyhovuje. Ať už pro to, že je společnost příliš pravicová, nebo pro to, že je příliš levicová. A ve středu, jak rád prohlašoval Petr Hájek, zřejmě číhá smrt, alespoň tak se zdá těm, kteří do něj umisťují Andreje Babiše. Ten se stává symbolem populismu, zatímco jeho kritikům uniká, že populismus se v zásadě rozšířil i ve formě tzv. občanských iniciativ do politiky vůbec, jako parazit na oné obecné frustraci. Proč je nám pořád tak špatně?
To bolení břicha je, zdá se mi, u Čechů chronické. Tuto myšlenku ve mně posílil Petr Zídek svým článkem v dnešní Orientaci Lidových novin. Pomohl mi uspořádat si myšlenky, ale ani ne tak nějakou svojí novou myšlenkou, ale svým chladným, deskriptivním stylem, který je jak pramen v suché krajině.
Český národ si vybojoval svoji samostatnost na popelu habsburské monarchie s halasným křikem "Pryč od Říma!". Jeho naděje zplaněly vzestupem fašismu, a to nejen ve formě okupace, ale i toho českého, skrytého, který dosud nebyl dostatečně reflektován a který ukopal jeden ze symbolů První republiky Karla Čapka. Jako lék na to jsme objevili v roce 1945 komunismus, který byl vizí světa bez maloměšťáckého oportunismu a hokynářství, jimž namnoze naši dědové mohli dávat za vinu světovou krizi, mnichovský diktát a válku vůbec. Tento komunismus nás úspěšně zdecimoval svojí brutalitou, která zdevastovala vpádem cizích vojsk i ty zbytky nadějí, které snad věrní původním myšlenkám měli. Vyhlodaná kost, jež po socialistické vizi zůstala, sloužila jen jako hračka nové generaci hokynářů, proti jejichž tuposti a útlaku se zvedla nová vize, vize svobodné společnosti plné blahobytu (nezávisle na tom, jakému ekonomickému modelu kdo věřil). A tato se opět zmařila, ať už pro to, že byla revoluce "ukradena" (jak to vidí levice) neoliberály, nebo lidé zdegenerovali do nevzdělané masy ovládané populisty.

Zdroj: LN

Proč se nám pořád nedaří? Proč naše vize nevycházejí? Možná pro to, že žádné vize se nikdy naplnit nemohou. Tedy snad jen pokud jste Steve Jobs a jdete si tvrdě za svým, ale pokud jste desetimilionový národ plný různých interpretací oné vize, nikdy nebudete spokojený národ. Osvícenská perfektabilita, na kterou jsme ve své mytologii (Hus - Masaryk - Palach - Havel) tak hrdí, má svoji odvrácenou tvář: její telos, účel, k němuž směřuje, má vždy povahu hypotézy, která však bude vždy vyvracena, jako v Popperově perspektivě vědy. I když dočasně vše klape, jak má, jednou přijdeme na to, že zde byly chyby a že i ten, kdo byl objektivně umučen nespravedlivým vězením, jako Wonka, možná částí své osobnosti kolaboroval.
Není to situace nová. V Jiráskově F. L. Věkovi jsme svědky onoho marného národního vizionářství snad ve všech hrdinech rozsáhlého národního eposu. Snad všichni, kteří v díle vystupují, mají své naděje, jež jsou systematicky mařeny a pošlapávány. Možná ale není problém ve světě kolem, ale v oněch vizích samotných. Ne snad v tom, že existují - moderní člověk je vizionářem jaksi z principu a my jen sotva můžeme nebýt moderními lidmi (vynechme teď filozofickou rozpravu o tom, zda lze vystoupit ze sítě modernity). Chyba je v našich nepřiměřených očekáváních, tedy v tom, že se domníváme, že se tyto v dějinotvorných okamžicích naplní a že dějinotvorní činitelé ("svatí", "revolucionáři", "politici") tuto vizi realizují. Tím však ztrácíme styk s realitou, se skutečností a přestáváme vnímat, že svět kolem nás je rovněž sled nevyzpytatelnosti, nejistoty, náhodnosti a tajemství, jež nikdy neobsáhneme.
Když přestaneme naslouchat skutečnosti, přestaneme citlivě vnímat, co nám svět povídá. Přestaneme vnímat, jak test reality prokazuje, že některé části našich vizí byly neadekvátní. Viníme z toho skutečnost samu, nikoliv naše vize. Ale jsme tak ve stejné situaci, jako technik, který se snaží donutit železný materiál, aby reagoval na teplotu podle jeho výpočtů. Bláhově ignoruje, že výpočty jsou prostě špatné.
Musíme se vrátit k věcem a dovolit jim, aby se staly objekty, tedy aby nám kladly odpor či námitky (angl. to object). Jen tak jim můžeme naslouchat, jen tak můžeme k realitě získat symetrický vztah, o němž mluví Bruno Latour. Tato symetrie člověka a skutečnosti (tu člověk považuje za předmět) neznamená složit ruce do klína a nechat se vláčet světem, ale nalézt adekvátní rozumění tomu, co se děje kolem. To znamená, mít své vize, ale umět je citlivě testovat a revidovat, nevázat se na velké státotvorné (či státoborné) teorie. Ač pro nás mohou plnit funkci myšlenkových inspirací, v určité chvíli nás přerostou a znemožňují nám vidět, slyšet a rozumět.
Onen střed tedy neskrývá smrt, ale naopak život. Střed, v němž si zachováváme svoji integritu a vizi, ale jsme schopni jít krůček po krůčku a sledovat, jak na naše jednání svět kolem nás reaguje a učit se z těchto reakcí. Tedy, banálně, revidovat teorii podle praxe, nechat rozeznít celou síť všech entit, které s námi tuto realitu tvoří (a mezi něž patří nejen lidé, ale i životní prostředí či hodnoty, které zastáváme).
Totožným nebezpečím pro tuto opravdovou ekologii politiky je vyhraněnost levicová, pravicová i populismus, který se staví vždy do ostrého protipólu proti establišmentu. Všechny tyto tři pozice vždy a zákonitě zklamou, protože nikdy nebudou své teorie konfrontovat s daty, jež jim realita nabízí. Prostě pro to, že data této reality roztavují na ingot, jenž pak nalévají do formiček, z nichž vytvářejí své revoluční zbraně.
Sedmnáctý listopad je dnem, kdy bychom si tohle snad mohli připomínat a přestat se tak divit tomu, že je to svátek, jak činí halasní kritikové, nacházející v něm přílišnou podobnost s komunistickými oslavami všeho možného. Určité jevy s tímto dnem spojené prostě budou vždy podobné svátkům jiným, třeba i těm, jež se slavily za totality. Pokud věříme, že někdy může existovat jiný svátek, který bude "úplně opravdový" a ničím nám tyto svátky minulosti nebude připomínat, stáváme se posthumanisty a chceme, aby se z člověka stal nějaký zcela jiný druh. Stejně, jako když své frustrace dáváme za vinu realitě a nikoliv svým neadekvátním očekáváním.
Člověk není ani vševědoucí ani všemocný a jestli si snad osvícenci mysleli, že takový jednou bude, doufám, že člověk 21. století se již může úspěšně ohlédnout na zkušenost, že je prostě a jen - člověkem. Toto zjištění mě nenaplňuje smutkem, ale naopak pocitem krásy a pokoje. Sebepřijetí člověku myslím umožňuje svoji existenci prožít plněji a hlouběji a neupínat se neustále k něčemu, co nepřijde než v budovatelských románech.

Nervozní hledání jednoty

Každé další volby v posledních letech znamenají nové a nové jásání a naděje. Snad pokaždé se objeví buď nějaký nový politický subjekt, nebo některý ze starých ze scény zmizí či se povážlivě stáhne do pozadí. VV, ANO, Úsvit, Piráti, Žít Brno, Svobodní - ti všichni zaznamenali své úspěchy, zatímco ztráta voličského zájmu postihla především dřívější titány ODS a ČSSD a nyní, zdá se, i TOP09. Mnozí tyto výsledky dlouhodobě čtou jako změnu a příslib, já bych si dovolil nahlédnout na ně jinak: jako neustálé nervozní hledání a přepisování. Volič zkouší a není náhodou, že všechny zmíněné strany jsou především populistické. Právě tomuto hlasu v turbulenci nespokojenosti s politickou scénou dopřává svůj sluch ten, kdo míří k urně, zdá se, nejčastěji.
Na to by ukazovala často i nízká volební účast. Ta je schopna, jako v případě evropských voleb nebo např. voleb v městské části Brno-střed, torpédovat subjekty, které by jinak měly mnohem horší výsledek. Nízká volební účast nahrává, zdá se, novým stranám. Preferoval bych pro interpretaci toho, čeho jsme svědky, koncept populismu. Tento pojem je na první pohled nedůvěryhodný, neboť byl dříve vyhrazen velkým stranám, jež tím častovaly všechny své konkurenty. Stal se prostě označením podobným antickému pojmu barbar - kdokoliv, kdo je cizí, jiný, kdo má na věc pohled odlišný od nás. Takto ale politické strany zahalovaly skutečný výnam slova.
Domnívám se v rozporu se všeobecným přesvědčením, že populismus neznamená slibovat nemožné nebo to, co chtějí lidé slyšet. Každá strana slibuje svým voličům to, co chtějí slyšet, a v tomto smyslu jsou všechny populistické. Volím konzervativnější výklad - populismus je postoj, nikoliv program, vztahování se ke světu, v němž je lid populistou vyzdvihován jako nositel autentického politického étosu proti establišmentu, jenž je považován za zkorumpovaný, pokrytecký, zpanštělý. Populista je sentimentální v tom smyslu, že sní o velkých změnách a vítezstvích a nabízí je svým voličům zalevno. Stačí hodit hlas a bude změna. Takový populismus jsme mohli nalézt i u Baracka Obamy či v letošních komunálních volbách u Žít Brno.
Ve své podstatě tento postoj ke světu má svoji kladnou hodnotu v tom, že pokud je mu dopřán sluch voličů (jako dnes), indikuje to, že skutečně dochází ke ztrátě identifikace občana s obcí. Stát se stává nepřítelem, protože ten, kdo stát realizuje, tedy občanská společnost, je mu odcizena. To je cenná zpráva, kterou bychom měli vyslyšet.
Kladná hodnota tohoto populismu může být i ta, že na kandidátkách těchto subjektů mohou být lidé, kteří jsou schopni a ochotni ztišit v sobě tento sentiment a nalézt znovu cestu, jak občanskou společnost se státem sjednotit. Nicméně jejich snahu mohou radikálně ohrozit ti, kteří se domnívají, že je to možné tak, že bude stát - či obec - prostě "převzat".
Zvláště na komunálních volbách je zřetelné, že každé společenství lidí je živý organismus, který má určitou identitu a kontinuitu v čase. Vytváří si zvyky a způsoby řešení každodenních situací, a tato řešení, vysoustružená komunitním životem, prokazují svoji životaschopnost tím, že přetrvávají. Díky nim se cítíme být součástí tohoto organismu a díky nim je vůbec možné jej identifikovat. Právě to, že lidé mají takto nejblíže ke své obci, jim umožňuje vložit mnohem větší energii do obecních záležitostí.
V určité chvíli se ale může politická reprezentace tomuto společenství odcizit. Obec přestává fungovat. Cestou zpět je nalézt opět onu jednotu. To však není možné, pokud je občan automaticky nastaven proti politice en block. Pak se zasévá semínko, z něhož může vyrůst strukturální populismus, jenž není Čechům neznámý - bezbřehé nadávání na politiku je jeho dobře rozeznatelným příznakem.
Úspěchy nových hnutí je tedy třeba vidět v tomto světle: jako indikátor krize identity obce, který vede voliče k tomu, že adaptují sentiment populismu a v jeho rámci vynášejí do křesel úřadů ty, kteří stejně jako oni volají: "Král je nahý!". Jestliže se ale z tohoto trendu stane běžná voličská praxe, ohrožuje se stabilita oné obecní každodennosti a schopnost komunálního života generovat data pro politickou praxi. Náhle se objevuje jen možnost "pro" či "proti", ale stabilní étos, s nímž by se mohla obec identifikovat, se rozpadá. Druhé nebezpečí pak plyne z toho, pokud tyto subjekty, jako tomu zhusta hrozí u těch nejvyhraněnějších, se skutečně rozhodnou činit revoluci. Zpřetrhají tak sice klientelistické vazby, což se zdá být žádoucí pro další život společenství, ale s tím mohou přetnout i životadárnou mízu v těch vztazích, zvycích a společenstvím identifikovaných principech a hodnotách, jež byly a jsou funkční. Můžou tak jen přidávat pod kotel, v němž se vaří politický tér, z něhož v poslední době stoupají výpary populistického sentimentu. Neboť občan ztratí i to málo, co mu dávalo ve veřejném prostoru smysl.
Nezbývá tedy, než vnímat politické turbulence posledních několika let jako cennou zkušenost a v jistém smyslu snad i určitou naději, že bude opět obnovena důvěra občana v jeho obec, a tím politika opět získá svoji autoritu. Je ale zároveň nutné opatrně pozorovat, zda se ve změnách politického stylu neobjevují snahy konstruovat zbrusu nová řešení, nespojená s životem obce a jeho každodenností. Každé odpojení politiky od veřejného étosu znamená jen hlubší voličskou krizi a větší úspěch nových populistů. To, že jsou zatím jen rozvernými aktivisty, milionáři nebo utopisty neznamená, že se z nich v příštích volbách v opojení úspěchem nemohou stát ryzí despotičtí vůdcové, jejichž popularita nám možná skutečně vytře zrak.

Na prázdném tržišti

Letošní volby do Evropského parlamentu skončily ve směsici nadšení a rozčarování. V nepřehledném eintopfu emocí se snad tak zcela neztrácí význam, které mohou mít. Mohou být pobídkou k hlubšímu zamyšlení nad politikou nikoliv pouze evropskou, ale především českou.
Existuje-li ovšem vůbec něco tak specifického jako česká politika. Ve veřejném prostoru snad hlavně z úst mladých zcestovalých studentů a podnikatelů lze občas slyšet názory o neopodstatněnosti národního rozměru. Jakkoliv lze souhlasit s kritikou klamavé velkohubosti národnictví, které má v české kultuře silnou tradici, prohlubovanou snad všemi režimy pohabsburské minulosti, rozměr politického uvažování se stále nedaří pro občana pozdvihnout nad úroveň Pražského hradu. Hmatatelným důkazem je naprostá lhostejnost, s níž Češi nechali tyto volby bez povšimnutí.
Na okraji vychladlé kaše politických řečí o úspěších malých stran a účtování s masovými seskupeními, jež na svých bedrech nesou étos devadesátých let, se mihotá nejasný, ale o to palčivější horizont skutečného výsledku voleb. Ten hovoří o naprostém nezájmu voličů o nadnárodní politiku. Drtivou většinu těch, kteří by měli právo hlasovat pro či proti wolframovým vláknům či euru, tato otázka zřejmě nepálí. A nebo pokud pálí, nedůvěřují volbám a svým zástupcům z nich vzešlých, že by tyto problémy konečně zprovodili ze světa. Tradiční nářky nad počasím, které ať už je hezké nebo škaredé vždy znamená ve vyhlodaných klišé komentátorů odliv voličů (ostatně stejně jako letitý fakt, že se volí jednou nohou ve víkendové době), přinášejí v analýze tohoto faktu asi tolik užitku, jako meditovat nad tím, zda Petr Mach bude v parlamentu sedět jednou za týden nebo jednou za měsíc.
Už delší dobu přemýšlím nad tím, na jak vysokou úroveň lze jít, pokud má mít veřejná diskuse smysl. Dospěl jsem - bez nároku na konečnost tohoto názoru - k tomu, že ať už je ona demokratická agora zprostředkována médií, parlamentem či shromážděním nějaké rady či komise, jen sotva je schopna překročit určitý kulturní rámec, který jsme si zvykli nazývat národem. Nikoliv ve smyslu romantického nacionalismu, ale jako výraz určitého prostoru sdílených hodnot a přesvědčení, které se nejčastěji vážou na etnicitu, ale ani to není podmínkou. Český prostor s tím má dobrou zkušenost: domácí kotlina po staletí hostila vedle sebe etnické živly slovanské, německé i židovské, a byla schopna utvářet do jisté míry vnitřně koherentní kulturní milieu. Alespoň do té doby, než jí zlomil vaz právě romantický nacionalismus, herderovsky optmistický, rozmetávající společnou stavbu s babylonským gestem zmatení jazyků.
Tedy pokud budu chápat národní prostor jako kulturní krajinu vymezenou především sdílenými hodnotami navázanými na společný dějinný rámec, potom jej jen sotva překoná něco většího. Ve chvíli, kdy se otevíráme jiné kultuře, hledáme plochy a plošky dorozumění, pochopení. Dochází k určitým radikálním překladům, nikdy nevyhovujícím plně předpokladu ekvivalence. Nikdy nebudeme úplně schopni pochopit či dokonce adaptovat hodnoty kultury, kterou dějiny položily do našeho sousedství, jakkoliv spolu můžeme být schopni žít v produktivním svazku vzájemného obohacování.
A to je snad pro mne nepřesvědčivější perspektiva toho, co by mohla Evropská unie být a proč s tichými uvozovkami mohu říci, že se cítím být eurooptimistou. Nikoliv ve smyslu nadnárodního evropanství, ale jako výraz civilizovaného společenství, vedeného kulturními hodnotami otevřenosti, lásky a porozumění. Sousedství kultur zachovávajících si vědomí své decentralizované identity, žijící v soudržné spolupráci a živé kulturní výměně.
Cokoliv nadnárodního naráží na Rortym výstižně popsaný problém etnocentrismu. Celé dědictví postanalytické filozofie sráží na kolena hrdá čela těch, kteří laškují s představou nějakého "nadkulturního" bodu, který je schopen existovat mimo určitý kulturní okruh. Každý jsme odsouzení vycházet ze své kultury, a to, že se hlásím k lásce a otevřenosti, je mimo jiné pro to, že jsem se někde narodil a někde jsem byl vychován. Například v Evropě. Tedy přeci jen určité evropanství - pokud za ně označím bohaté plody kulturní spolupráce prostoru, jenž od římské doby znamenal duchovní a hospodářský kvas. Občas sice přerušovaný barbarskými stržemi, do nichž v době zániků různých celků upadal, ve své kontinuitě však celistvý.
Obávám se však, že taková představa, jakkoliv může být součástí genetické výbavy každého českého voliče, nemá prakticky žádný účinek do současného politického života. Ten je ekonomizován a znamená především leštění společných pokladen a snahu o co největší ochranu pokladniček soukromých. V tom jsou zajedno levice i pravice. Hokynářský pragmatismus se nejlépe osvědčuje ve chvílích, kdy by právě duchovní kultura chtěla za své hodnoty zvednout hlavu a prohlásit například rozpínavost východního impéria za nehoráznou. Evropa tak dodnes nevydala jasný hlas proti Putinovi. Na druhé straně je to opět tento hokynářský instinkt, který prozatím Evropě nedovolil sklouznout do monolitu utopie. A to navzdory takzvanému euroskeptickému pokřikování, že se tak již stalo.
Duchovní identita Evropy, je-li vůbec pod hroší kůží hospodářské politiky nahmatatelná, může na první pohled žít právě v těch postojích, které vedou současné Čechy nejít volit. Přesvědčení o tom, že politika funguje tak nějak špatně, že se vymkla tomu, jaká má být, že nepřináší užitek, můžeme chápat i jako určitý druh dědictví introspektivního evropského instinktu, hledajícího za pláštíkem barevných plakátů autenticitu. To by mohlo být až skoro augustinovské dědictví cesty srdce, kterou postrádáme. Takovou cestu zosobňoval pro mnohé i Václav Havel. Jeho osud je ale krásným vystižením toho, že tento instinkt má vždy charakter oxymoronu: ve chvíli, kdy se Havel stal součástí onoho politického orloje, ztratil pro mnohé právě tuto autenticitu. Neboť představa, že si ji lze udržet v hokynářství politiky, je v zásadním nesouladu se zkušeností národa, jenž si Havla na "hradě" přál a jemuž provolával v prvních porevolučních dnech slávu.
Že česká kotlina nedůvěřuje institucím není žádný nový fakt a sociologické výzkumy vyhlodané publicistickou povrchností o tom již dávno informovaly nejširší veřejnost. A ta, schovaná za nejasným označením "lid", v tomto původně hodnotově neutrálním faktu nalezla své útočiště. Dala mu tak jasný pozitivní nádech a hrdost liberálně se cítící společnosti, která nedůvěřuje politikům, církvi ani rodině. Dokonce ani pivu už ne, protože už i to bylo ovládnuto temnými silami zahraničních nadnárodních koncernů, které heinekenizovali dříve tak domácí produkt. Fakt, že zlatavý mok měl nízkou kvalitu již před revolucí a že Češi jen sotva kdy byli národem pivních znalců belgického typu, ale spíš prolévači hrdel rakousko-uherského střihu, na tomto pocitu nic nemění.
Takže přeci jen určité národovectví. A nikterak nové. Navázané především na ekonomickou perspektivu, kterou má český občan v sobě dobře zakořeněnou už po desetiletí. Pravé gesto normalizace totiž nebyla jen policie, ale setnutí vazu utopickému optimismu padesátých let a jeho nahrazení leštěním transmisí ekonomiky oficiální i té šedé.
Nakonec velmi pěkně to vystihuje v jednom ze svých esejů Pavel Švanda, když poznamenává, že v roce 1989 do ulic nevyšli lidskoprávní aktivisté, ale ti, kteří se báli zmaření svých legálních i nelegálních investic v systému, který se jim de facto rozpadl pod rukami. To dodávám již já - protože se obávám, že skutečně šlo o rozpad hospodářského systému, nikoliv však normalizace.
Normalizační myšlení naskočilo na záda drobné domácí šetrnosti a šikovných ručiček, které vždy měly někde v pozadí uložené, že kdo neokrádá stát, okrádá rodinu. Navzdory halasnému masarykovství začátku devadesátých let pravicový i levicový liberalismus plynule navázal na toto národně ekonomické pojetí politiky, nesen vírou v rozumnost a "vědeckou" pojímatelnost politiky. Tuto myšlenku jsem nalezl v již citovaném eseji a myslím, že pokud tato Švandova slova platila pro devadesátá léta, do velké míry platí pořád.
Můžeme to vidět i na vítězném tažení "dobrého hospodáře" Babiše českou a moravskou kotlinou. Úspěch hnutí ANO není jen otázkou reklamy. Namlouvat si, že jde o laciný marketingový populismus, by znamenalo podlehnout opět iluzi o ne-autentické mocichtivosti. Babiše zřejmě skutečně věří tomu, že zemi nejlépe spravovat jako firmu - a je o tom přesvědčen i volič. Nakonec, ČSSD po volbách podobně pouze pořádá tabulky. Iniciativy jako Rekonstrukce státu či lidové pranýřování restitucí jsou najednou odsunuty na druhou kolej.
Český volič je a bude především ekonomicky zaměřený liberál, který hodnoty poměřuje ve vztahu ke svým vlastním investicím. Voličské spektrum se vlastně liší jen v detailech - zda tyto investice se nejlépe zúročí na trhu deregulovaném, nebo poněkud více regulovaném. Hanzovní rozumářství, které jindy může chárnit před horkohlavým přijímáním ideologií, zde působí zpětný ráz. Politiku svěřuje do rukou "expertů" a demokracie jako taková - stejně jako kulturní prostor sdílených hodnot, řečeno konzervativně - pro něj valný smysl nemá. Každý ať si dělá, co chce, důležitý je strožok, talíř a víkendová chata.
Nechci, aby to znělo jako výsměch hodnotám, které vlastně ve svém jádru nenesou nic nelidského. Český volič jistě vychází z velmi přirozené touhy žít život se svými blízkými. Nicméně tato touha se pervertuje redukcí tohoto života na ekonomický zájem. A ten, jak jsem se před dvěma lety opět dozvěděl od jednoho svého bývalého známeho, t. č. se stále ještě považujícího za ekonoma, je přece vědecky jasně uchopitelný. Jde o "tvrdá data" a fakta, zdálo by se. Proto taková obliba tabulek, koláčů a grafů v Otázkách Václava Moravce.  Proto taková oblibe úředníckých vlád a expertů.
Skutečná demokracie i kulturní kvas je ale někde poněkud jinde. Je ve společném střetávání různých postojů, hodnot, tužeb a cílů. Demokracie znamená nevzdávat se určování svého vlastního života, jakkoliv v dosaženích svých představ zákonitě selháváme. Tím se ale můžeme i učit z vlastních chyb a znova a znova žít plně lidskou zkušenost. Demokratické dědictví Evropy pouze nevolí politiky, ale projevuje svůj postoj ve veřejném prostoru. Snad i díky mýtu objektivity médií je ale tento veřejný prostor zcela vykastrován a expertizován. Nezbývá, než přenechat postoje jiným.
Znamená to tedy, že neschopnost identifikovat se s Evropou vychází jednak ze ztráty vědomé kontinuity s duchovním dědictvím západní kultury, jednak z iluze, že Evopská unie je podobný hanzovní spolek, jako český parlament. Pokud tento spolek neplní svoji úlohu - zajišťování klidu investicím -, ztrácí význam a nikoho nezajímá. V tomto světle nenastal žádný úspěch malých stran. Ani Piráti, ani Svobodní totiž nezaznamenali nárůst voličů. Zaznamenali úpadek voličského zájmu, který v důsledku může vést k tomu, že ti, kdo jsou marginální, mohou být slyšet víc. Na prázdné agoře jdou blázni slyšet daleko.
Na straně druhé příklad Strany zelených ukazuje, že být odpojen od ekonomizovaného pojetí politiky je smrtící. Příklon doleva (tedy v českém prostoru uznání ekonomického zájmu jako hlavního) by pro Stranu zelených mohl znamenat faktický zánik, neboť by se stala neodlišitelnou od českého levicového liberalismu, který je jen variací normalizačního instinktu. Tedy, že co je doma, to se počítá - a kdo na to sáhne, tomu dáme přes prsty. To, co je na české Straně zelených cenné, je právě její jedinečnost v rámci Evropy. To, že je její politika postavená na něčem jiném než na komodifikaci politického prostoru. A že je stále ještě daleka utopické rétorice nadnárodních ekologicky se tvářících ideologií.
Strana zelených poslední léta vycházela z pragmatismu ve své dobré stránce - zosobněného v komunální politice mnohými zastupitely a zastupitelkami, kteří krok po krůčku pracovali na vylepšování svých komunit. Toto je tradice, která je v situaci, již jsem zde popsal, naprostým hendikepem pro volby do národních a nadnárodních zastupitelských celků. Nad tím však není třeba lkát - dokud se ve Straně zelených bude moci potkat liberál s konzervativcem jako dnes, má ve svém jádru šanci udržet étos, jenž bude životadárný pro komunální úroveň. Bude totiž alespoň odrazem živého veřejného prostoru v jeho diverzitě.
A nakonec to je asi hlavní zpráva dne. Agora se skutečně nesmí zvětšit nad míru, protože pak už není z jedné strany slyšet na druhou. Národní úroveň je tak nejvyšší, jaká je asi dosažitelná, jak jdeme dále, dochází k zásadním deficitům. Co s tím - to je struturální a systémová otázka, která nikterak neznamená, že Evropská unie nemá smysl. Jen má tato nejistota vést k hlubší reflexi fungování EU a promyšlenější práci na její budoucí podobě.
Decentralizace - ostatně typicky zelená hodnota - znamená hledání společné identity skupiny lidí, které se za skupinu opravdu považuje. Společenství takových skupin pak může objevit společné dějiny, Evropu, která nám poskytla duchovní a kulturní základ, na němž můžeme stavět vzájemné porozumění. To však znamená překonat tabulkové "má dáti - dal" a přenést pozornost především k tomu, aby agora, veřejný prostor, fungovala, a umožňovala toto společné hledání identity a hodnot.
Volby ani strany v nich to nenabízely. A i kdyby to nabídly, volič by se nejspíš rozhodl podle úplně jiných kritérií. To však není důvod pro ty, kteří to s Evropou myslí vážně, rezignovat. Spíše naopak. Neúspěšné volby mohou znamenat příležitost nalézt inspiraci k další drobné a vlastně neviditelné práci na kultivaci veřejného kulturního prostoru nejen v národním, ale i evropském smyslu.

Hypotéza mládí

V poslední době jsem opět několikrát v diskusi viděl povstat nadšený argument, že přichází nová generace, která vše změní. To je velmi častá odpověď na všechny nešvary světa. Na to, že vás v krámě neobslouží tak, jako v Anglii, že lidé neumí anglicky, protože ještě televize nejsou dost mladé na to, aby vysílaly filmy s titulky, že lidé volí extrémisty, protože se ještě nenaučili dostatečně žít v mladé informační době. Často přemýšlím, kolikrát tento svět už tuto tezi slyšel - a ještě uslyší.
Vědět vše nejlépe a stavět se proti "tatínkovu kinu" je nezadatelné právo - a možná i povinnost - mládí, jemuž můžeme děkovat za to, že jsme vůbec schopni najít svoji identitu, tedy zformovat autonomně své postoje ve vztahu ke světu kolem. Vnitřní přesvědčení, že má perspektiva je lepší právě pro to, že už žiji v nové době či chápu novou dobu s jejími požadavky, že skrze mne bude mluvit Zeitgeist nové éry - toto přesvědčení sice postupem lidského života eroduje, ale přesto je základní esencí aktivní síly člověka, který se dere na světlo světa.
Nicméně právě takový člověk je i tím, na koho se otáčíme v historii, pokud hledáme ty, kteří jednali bezhlavě, podléhali totalitním ideologiím, řešili konflikty rozhodně a rezolutně. Je to právě ona snaha o realizaci ducha nové doby - ten špatně pochopený hegelovský Zeitgeist -, který hnal tuhle pod gilotiny, tuhle před kamery Leni Riefenstahlové (jaká přehlídka mládí!), tuhle hnal Židy, Romy, tuhle Němce, tuhle kohosi jiného. Mládí padesátých let ve svědectví Kunderova Žertu ví, který duch má jak páchnout, mládí let šedesátých ve Francii a po celém světě zapalovalo barikády - a není na tom v zásadě nic překvapivého. Vždy si při diskusích o tom, co se má změnit a jak to učinit, vzpomenu na ruský realismus, na krásné verbální manifesty "mladých", kteří přišli "ze světa" s hlavou plnou rozumů, jako v Dostojevském či Čechovovi.

Zdroj obrázku

Problém ale je, že étos, který tento mladý duch přináší, je z principu absolutní a bezohledný. Není divu, je to étos nás, kteří musíme nezbytně přesvědčit své okolí, tedy starší než my, že sem patříme, že svět je náš. Rozdíly mezi jednotlivými generacemi jsou pak v zásadě v tom, nakolik dokázaly tuto bezohlednost zkrotit a vybojovat si tak konstruktivní identitu, která je schopná žít s okolní společností - a mladými, kteří přijdou po nás - v míru.
Mír není selanka, kdy každý mluví po svém u kávy, aniž by poslouchal druhého, ale spíše dynamická homeostáze, v níž se přelévají a převalují postoje různých generací. Sice bolestně, ale nikoliv tak, aby si navzájem vyškrábaly oči. Tak, jako škrábaly oči poválečné generace těm předválečným, že dopustily válku, tak, jako dnešní generace může snad někdy škrabat oči generacím předchozím za komunismus. Ten pseudohegelovský základ této snahy probudit v sobě "ducha doby" má hořkou pachuť: protože nemá konec.
I nám bude možná někdo škrabat oči. To, jak ustojíme drápky našich vlastních dětí závisí i na naší schopnosti být otevření, vnímat svoje postavení jako jednotu se světem kolem nás a ne jako revoluční avantgardu, která má změnit svět. Tak budeme schopni se i lépe vyrovnat s tím, když někdo po nás naši změnu neuzná (a tak se stane) a bude se proti ní bouřit.
Budeme moci hledat vyrovnání homeostáze společnosti i s pomocí vědomí toho, že za sebou nemáme taková rozhodnutí, za která bychom se museli před probuzeným svědomím stydět. A to se podaří pouze tehdy, pokud nám náš boj za emancipaci naší perspektivy bude především hledáním vyrovnaného postoje k sobě samému. To vyžaduje především pokoru.
Nejsme to my, kdo změní svět, ani ti po nás. Nikdo nezmění svět, protože "duch doby" je výrazem součinnosti všech, kteří v té době žijí, nikoliv jen nás, mladých. To, že naše hypotézy ještě neprošly procesem historické falzifikace neznamená, že jí projdou, aniž by byly zpochybněny. Měli bychom se tedy snažit, abychom ke světu přistupovali dostatečně citlivě a otevřeně na to, aby případné vyvrácení našich předpokladů empirickou zkouškou nás i svět kolem bolelo co nejméně. Jen pak můžeme být generací, která obstojí.

Send to Kindle

O akademické pýše

Vždycky v tomto čase, v čase závěrečných zkoušek a obhajob, trpívám nervozitou, jakou snad zažívá strávník před zavíračkou v restauraci nižší cenové kategorie. Snaží se dokončit své jídlo, ale neví, zda to stihne dříve než v sále zhasnou, jak bývá dobrým zvykem v podobných podnicích. Nastalá situace mu způsobuje trávicí problémy a žaludeční nervózu, vedenou jeho bláhovým přesvědčením, že co je na stole je nutno zkonzumovat. Snad je tak naučen z domu, že od nedojedeného stolu se neodchází, snad se bojí pohledů spolustrávníků, kteří by ho považovali za marnivého. Snad je úzkostlivým hospodářem, jenž nechce promrhat ani snad jediný halíř, možná, že je skutečně marnivý a nedokáže si představit, že by odešel neuspokojen. A tak si způsobí v nejlepším žaludeční křeče, v nejhorším koliku. Bojí se ještě něčeho: že na něj vybafne protivný číšník, že má vypadnout. Není tu již pro něj místo, zavírá se.
Univerzitní pedagog skládá účty každého půlroku před komisí, před níž předstupují studenti, jimž vedl práce, kteří u něj absolvovali profilové kurzy, atd. (Bůh ví proč žijeme pořád ještě v iluzi, že ten, kdo svoji práci obhajuje, je student). Mám (sice zatím skromnou) zkušenost z několika různých fakult, ale až na jednu výjimku, jejíž název z loajality k ostatním zamlčím, je pro katedry vždy státní závěrečná zkouška podobnou zkouškou nervů, jako poslední minuty před zavíračkou.
Snažíme se co nejrychleji dohnat, co jsme již nestihli, ještě na poslední chvíli studenta vybavit tím či oním, někdy dokonce licitujeme s kolegy, aby oponentem byl ten či onen, modlíme se (ač jindy jsme zavilými ateisty), abychom připadli té či oné komisi. Na stole před námi leží na talíři celá širá možnost, v níž se nachází naše práce, a myslíme, že tato možnost musí být co nejdříve uskutečněna. Tedy, cítíme doslova pod prsty, co ještě téma či obor vyžaduje, nejen od studenta, ale i od nás (protože každá zkouška či závěrečná práce vyžaduje i studium školitele), vidíme, co by bylo možné, ale už není čas a už cítíme teplý psohlavý dech číšníka: "Končíme!"
Pedagog skládá účty svým kolegům, vždy znovu a znovu, a má tak rituální možnost ukázat, že je to právě on, kdo danému tématu rozumí. Jestliže je skutečně věda neustálým úsilím o symbolickou smrt kolegů, jak si povšiml Bourdieu, potom je ústní státní závěrečná zkouška - obhajoba práce - výsostným aktem tohoto vypětí. Kolegové se v očích náhle svojí ješitností bičovaného pedagoga mění v černé havrany s účtem.
S nastalou situací, obávám se, nejde nic dělat. Je výsledkem obecně lidské situace, již si naši předkové naučili nazývat pýcha. Akademická sláva titulů a hodností se smrskává do slávy malého, upoceného vítězství nad těmi, kteří nám připsali o pivo a párek víc. Anebo naopak - kteří účtují poctivě, jen my se zdráháme zaplatit to, co jsme nestihli sníst (ale co jsme si objednali). Cirkulární zážitek obhajob je pro tvrdošíjného akademického pracovníka zážitek vlastní marnivosti, pro niž si lidový jazyk vybrousil rčení "měření pindíků". Avšak už to, že takto onu situaci vnímám, ukazuje, že je taková pouze v mé mysli. Že celá ta nervozita je způsobena mou pýchou. Neboť poznání, zamyšlení, filosofie, je jednak institucionalizovaná záležitost, především ale soukromý boj s myšlenkami, tématy, problémy, otázkami. A především s životem samým, jenž hobluje naše iluze o tom, jak všemu rozumíme. Zatímco institucionalizovanou podobu tohoto nemáme ve své moci a strhává nás k pocitům marnosti (a k marnivosti) a touze vyniknout, tu druhou, podstatnější, máme zcela ve své gesci. Jen se jí často vzdáváme - protože v ní nedojdeme slávy, nelze v ní žádný zápas vyhrát. Možná, že se snažíme nakrucovat u komisí pro to, že víme, že sami před sebou, před svým svědomím, neobstojíme. Snažíme se tak získat alespoň iluzi jistoty, zpředmětněnou, objektivizovanou naší institucionalizovanou mocí. 
Možná bych proto měl vždy v tomto čase spíše než o tom, v jaké komisi budu sedět a kdo co vede a oponuje, obstát především v tom, jak dokážu naslouchat vnitřnímu hlasu. Ten je mi nemilosdrným soudcem, ale zároveň i laskavým rádcem, pokud jej nevnímám jako nepřítele, ale jako svého druha. Je tedy načase připomenout si, že pedagog i student žijí vnitřní život nikdy nekončící reflexe, jež za poslední semestry opět zdárně vykonala několik kroků k nedosažitelnému cíli. Ať už kdokoliv z nás u komise propadne či vyhraje, pro tento vnitřní hlas to znamená jen tolik, kolik si sám připustí. Místo neurózy zkouškového období budiž tedy vyhlášen čas meditace.

(Jen málo jsem zde mluvil o studentech, to pro to, že jsem již za svoji krátkou kariéru zjistil, jak málo na nich akademickému provozu vlastně záleží. Dopustil jsem se však ještě horšího prohřešku vůči nim: mluvil jsem o nich jako o studentech, ač například letos vedu ke zkoušce jen samé studentky. Omlouvám se jim za to a budiž na vysvětlenou, že jsem chtěl ukázat svět akademické ješitnosti v kalhotách, protože navzdory kulturnímu pokroku je literární symbol ženy vyhrazen stále ještě jemnosti a pokoře, zatímco muži zdají se stále usilovat o prvenství - ač ve skutečném světě jsou tyto rozdíly, zdá se, už dávno smazány)