Vidět Brüna, podobně jako před časem vidět Borata, je takříkajíc otázka vlastní identity - moci se vymezit v diskuzích postavených na jednoduchém dotazu: „Co říkáš na Brüna?“ To není jen alegorie, Brüno, jak se ostatně výjimečně shodují kritici i obhájci komikova stylu, útočí na identitu každého z nás: homosexuála tím, jak schematicky jej zobrazuje, heterosexuála tím, jak narušuje jeho klid studem z jeho vlastních předsudků. To zní jako pěkně angažovaná, politická taškařice s přesahem. Opravdu?
Kamil Fila označuje Brüna za konceptuální umění, je Cohenovým bodyartem, vhozeným postmoderně jako koule do kuželkárny tohoto světa. Snad, ale proč potom Brüno nepřizná i metody své práce, proč neodhalí strukturu samu, proč odhaluje dění znaků kolem sebe, ale ne sebe samého? Působí jako demiurg situací, vše má dokonale pod kontrolou - je záškodnický guerrilový útočník, který ze zálohy překvapí republikánského politika nevybíravým sváděním. Co získá? Skalp v podobě filmového materiálu, zčásti snad humornou, z části trapnou (a tím snad taky humornou, přijmeme-li to, že Hoří má panenko je sranda) situaci, která ale vypovídá pouze to, že republikánský politik (který se mimochodem prý zásadně vyjadřuje jen k ekonomickým otázkám - a i s nadějí na rozhovor o „hardcore ekonomii“ na natáčení šel) nechce natáčet pornoscénu s podivně odrzlým kvazihomosexuálem. To je dost málo.
V čem je tedy toto koncepční umění uměním? Čím plní svoji funkci, tzn. čím poodhaluje roušku matrice světa kolem nás a zobrazuje nějak jinak jeho strukturu? Kde se dostáváme více k jádru toho, co zobrazujeme? Nikde, pokud nedáme všanc i samotného Brüna. Happening tohoto druhu musí být otevřený i k autorovi, on sám musí odhalit své jadérko, aby jím mohl rozbít jádra ostatních. Umění, v němž není dán všanc primárně umělec je umění poznamenané lží - lžu o sobě a očekávám, že tím odhalím lži ostatních. To samotné ale není tematizované (neprozrazuji své metody, neukazuji nic ze sebe skutečného), stávám se tedy jakýmsi podivným lžiinvestigativním reportérem, který pro odhalení - čeho vlastně? - je ochoten pozvat na rozhovor křesťanského charitativního pracovníka Ajmana Abu Ajtu, vystřelit mu do očí pár provokací na Usámu bin Ládina a pak jej ve filmu označit za teroristu Al-Aksy.
Nejenže Brüno za cenu své „koncepce“ je ochoten lhát o sobě, nejen, že je ochoten žádat ostatní o „pravdu“ (tzn. usvědčit partu půldruhéhotisíce buranů, kteří za pivo za dolar a petidolarový vstup na děvky a mlácení v kleci prokážou, že jsou skutečně homofobní), ale je ochoten pro tuto „pravdu“ i lhát (tím, že změní identitu člověka, tím, že pořádá palestinsko-izraelské rozhovory s lidmi, od nichž však nehrozí žádné reálné nebezpečí - jsou za to zaplaceni). Cohen neodhaluje „pravdu“, protože nenaslouchá realitě samotné (prokazatelně poklidný rozhovor u stolu o palestinsko-izraelském konfliktu mohl očividně podle toho, jak jeho účastníci byli ochotni mít smysl pro humor, být mnohovrstevnatější a ve skutečnosti situačně sdělnější, pokud by byl vytěžen); Cohen svůj koncept realitě vnucuje. Tím tedy ani není postmoderní - neukazuje, že znak se děje, ale znásilňuje znak, aby měl význam, který chce on.
No dobře, pořád se tomu ale můžeme smát.
Alena Prokopová míří na Brüna z opačné strany - dává ho do souvislosti s „bílým klaunstvím“, chce jej (přesně v kontrapunktu k přístupu Kamila Fily) zařadit mezi šašky, kteří nejsou oběťmi (jako smutný klaun, jehož je nám líto), ale viníky. Snad tohle je pozice Brünovy grotesky, která je přesnější - alespoň více odpovídá struktuře jeho show samotné. Přesto zde však zůstává otázka: z čeho je složen Brünův gag? Vniká nějak skutečně do nás samotných, je tady Brüno mit uns, nebo se jen jdeme zastydět, zasmát či znechutit dildy a tančícími penisy? Potřebujeme gagy postavené na úmorné repetici kulturních stereotypů, které všichni dobře známe?
Ano, stále se můžeme smát, a smějme se, smích je prý zdravý. Ale nenazývejme Brüna koncepčním uměním a dejme si pozor na to, vyslovovat nějaké obecně morální či univerzálně platné soudy o nějakých předsudcích nebo sociálních strukturách. Brüno nepřichází s ničím novým - středověké sotie, postavené na krkání a prdění, nebyly na svou dobu o nic drsnější, než to, na co dnes chodíme do kina v Brünovi. A Brüno není žádný filozof, struktura jeho umělecké metody je v důsledku tristně plochá.
Otázka po Brünovi je otázka po naší identitě.
Je to ale taky otázka, jakou identitu má Brüno. Resp. Cohen.
Nechce-li jen do konce života zůstat lhářem.
