Bezvýchodnost Černého zrcadla je zpečetěna jeho formou, která neumožňuje rozvíjet delší příběh, otevírat skutečné charaktery, a to nejen lidí, ale i jejich světa. Zůstává tak u anekdotičnosti, odpovídající těm nejelementárnějším obavám naší civilizace: jsme všichni ztraceni. V našich duších se skrývá černá pustina, zrcadlící pouze falešné ideály. Ve skutečnosti jsme bezútěšně determinováni žít svět bez svobody, bez možnosti důstojnosti. Svět v němž se lidé - diváci i účinkující - stávají typy. Osobitost, jako zkušenost, zážitek jedinečného člověka mizí. A to nejen v rámci struktury příběhu, tedy jako součást výpovědi, jako memento dystopické vize budoucnosti. Ale především mizí v neobyčejné krutosti filmového příběhu, který neukazuje pád člověka, jako tragédie, ani věčné přitakání životu, jako komedie. Systematicky a s velkým řemeslným umem odtrhává kousek po kousku maso z důstojnosti člověka.
To, co zcela chybí, je krása. Ta se nemusí nutně vyhýbat ani absurdnosti, grotesce. Absurdní svět bratrů Coenů nebo třeba Chaplinových postav není tak krutý. Obsahuje totiž - latentně sice, ale přeci - přesah mimo smyslově zakoušenou bezprostřednost křeččí klece. V Seriózním muži sice protagonista Larry Gropnik ztrácí postupně i zbytky naděje, ale zůstává ve své osobitosti, je jedinečným člověkem, jehož sny i cíle jsou skutečné. Svět kolem mu sice začíná klást odpor, jemuž postupně podléhá - ale i slabost je lidská. Zde má ještě smysl scházet se v synagoze nebo hledat odpovědi u rabínů, zde má ještě smysl vztahovat se k něčemu, protože zde zůstává člověk, jako tělo a duše, ve své komplexnosti, ve své osobní historii, jako individuum, ne typ. Je to Larry Gropnik, ne politik nebo kdokoliv z nás. Tornádo, které se na závěr filmu blíží ke škole, může být trestem i nadějí, protože v tomto světě existuje mravní rovina lidské praxe. Přijmout či nepřijmout úplatek má smysl, stejně jako má smysl láska. Vztah mezi lidmi jako osobnostmi je vztahem, který žije, může se rozvíjet, může nést ctnosti i neřesti. Je to vztah, v jehož rámci může na něčem a na někom záležet a artefakt se může proměnit nikoliv v symbol.
Jak jiný je tučňák origami v Černém zrcadle a tranzistorové rádio v Seriózním muži. První je symbol, znak dívky, kterou pohltil odcizený systém, aby na konci filmu symbol odhalil stejné pohlcení protagonisty Blinka jeho vlastní naději navzdory. Blink ani Abi, dva antihrdinové druhého dílu seriálu, nejsou ve skutečnosti osobnostmi, slouží autorovi snímku pouze k tomu, aby demonstroval bezútěšnost. To je pervertovaná groteska ve své krutosti: polyká lidi, aby vyvrhovala takový svět, jaký chtějí sami tvůrci. Nedává slovo svým postavám, nedává jim život, jedinečnost, skutečnost. Tak je i předseda vlády Michael Callow zbaven jakékoliv naděje, zbaven rozhřešení svého nezaviněného pádu, groteskně materializovaném souloží s prasetem. Zatímco v klasické tragédii nezaviněný pád (omyl - hamartia) odkazuje k řádu světa, který životu poskytuje důstojnost a transcendenci, operuje v mravním řádu, v Černém zrcadle je záměrně svět vnitřně rozhlodán tak, aby jakákoliv lidská důstojnost nemohla ani na chvíli mít naději na svoji existenci.
K takovým úvahám nás vede Blinkův tučňák, dárek od Abi. Naproti tomu tranzistorové rádio Larryho syna Dannyho v Seriózním muži je fascinující vstupenka do jiného světa. Také se v jiném světě - v tajemném rabínském doupěti, jakémsi tunelu do nepochopitelného ticha nezachytitelnosti lidského bytí - opět zjevuje (srovnejme rabínovo doupě s chladnou neosobní celou na konci druhého dílu Zrcadla!). Tento svět může být krásný, protože se zde krása jako východisko z utrpení dává na každém kroku, v každém doteku, dovolíme-li jí to.
Groteskní krutost světa Černého zrcadla nemá pro krásu místo. Proč? Řekli bychom: tvůrci nás chtějí na něco upozornit. Na co? Na to, že se náš svět řídí do záhuby? To je ale přeci nejen klišé, ale i spíše než skutečné sdělení jakási frustrace. Je to spíše psychologický fenomén, než estetický, dramatický nebo filosofický. Svět kolem nás je tak jako tak rozrušován stresem, útoky na lidskou důstojnost, abstrakcí typizací, nedůvěrou k intimitě lidské osoby. Proč ještě o něčem takovém točit? Abychom prohlédli? Nemá být snad umění více krásou než myšlenkou?
Krása dává člověku vědomí toho, že svět není bezútěšný. A to i za cenu toho, že divákovi ukáže krutost. Krása - na rozdíl od kýče - nelže. Ukazuje utrpení, jako v žánru piety, ukazuje absurditu, jako ve filmech bratří Coenů. Vždy ale ukazuje transcendenci, tedy to, že bezprostřední smyslová zkušenost bolesti, utrpení, násilí, křivdy, nenávisti či bezuzdné vášně není vyčerpávající. Že je zde cosi "za", domyslný svět, jak by řekl Kant, v němž existuje důstojnost, naděje, mrav. Ctnost člověka tak může být zpochybněna, člověk může být vykreslen jako člověk zločinu, lidský svět jako místo špatnosti. Tento svět může být portrétován takový, jaký je. Ale přitom v něm zůstává jeho krása: tajemná spojnice mezi ním a obecností, to, co z jedince dělá podílníka na celku, dává člověku jeho účastenství na lidstvu.
Proti tomu stojí svět prostě krutý: svět dekapitovaný, jemuž byla podříznuta tepna, zásobující jeho bezprostřední tělo smyslem z duše, kterou nevidíme, necítíme, ale která existuje. Krutý svět, jako svět, v němž je umělecké dílo lejnem v plechovce, je svět neupřímný, protože neříká celou pravdu. Je to svět bezhlavý - svět, jenž si odřízl hlavu pro to, aby krví zamazal své šaty a stavěl je na odiv: hle, takový jsem. Bezútěšný, bezvýchodný. Jenže to je lež, pouze odvrácená strana měsíce. Stačí jej jen obletět (nebo snad lépe: podívat se ze Země!) a uvidíme, že nemá pouze temnou stranu, ale i světlou. Stejně jako svět není jen krutý, ale i krásný.
Černé barokní zrcadlo v kaplích bylo mementem mori: pamatuj na smrt, i ty zemřeš. Mělo vést k pokoře a k osobní meditaci nad smyslem transcendence člověka. Seriál Černé zrcadlo je sice zajímavým příspěvkem k anatomii účinků a rutiny médií, ale jako zpráva o světě či umění nesahá baroknímu zrcadlu ani po kotníky. Je jako dítě, které se naučilo mluvit, ale neví, co říct, protože se samo, dobrovolně, vzdalo jazyka. Jen naprázdno vyráží slabiky bez obsahu.
Tou podstatnou otázkou není, co chtěli autoři dílem říci, ale proč se neustále v naší dramatické, výtvarné, hudební i literární tvorbě snažíme skalpovat sami sebe, vyvrhujeme své vlastní vnitřnosti a cítíme se při tom být ohromně intelektuálně naplnění. Přitom není hloupějšího světa, než světa, který ztratil hlavu.
