12/17/2014

Velký hřích českého filmu

Hlavní hrdina chce žít jen obyčejný život. Anebo dožívá to, co přes něj v minulosti převalily společenské pohyby. Nedaří se mu to - jako by mu nebylo dopřáno to, co jediné si sám přeje. Trošku klidného života. Ale dějinná skutečnost kolem něj - tak cizí a nehostinná - jej izoluje do jeho soukromého vesmíru, v němž nachází své těžce vydobyté, hořké, ale přeci štěstí.
Podle této osy se stále ještě splétá, zdá se, český filmový příběh. Ať už je jeho antihrdinou nádražák jako v Aloisi Nebelovi nebo tragické oběti Lidic, stále se jako přes umolousaný šmírák kopíruje tentýž český osud: kolem člověka se děje svět a on sám v něm nenachází své místo. Antihrdina českého filmu by si chtěl prostě jenom žít, ale je mu to znemožněno. Často totalitním režimem, ale někdy i tržní současností, jako ve snímku Rodina je základ státu Roberta Sedláčka (i když, pravda, tento film není tak bolestínský, jako předchozí jmenované).
Znovu si tohoto schématu všímám u Osem Jiřího Stracha a Marka Epsteina. Zase ten stejný "malý člověk", který se jakoby omylem nachomýtne někde, kde neměl být, udělá něco, co neměl dělat. Vše je jaksi bezděčné, ale oprátka režimu kolem něj se počíná stahovat. Vyšetřený příbytek svědomí, který nakonec s hlavní postavy nejistě nalézají v odmítnutí spolupráce s StB, je překryt nasládlým vzdechem erotiky. Po čem tyto postavy vlastně touží? Čeho se jim nedostává?
Zprvu bychom mohli myslet, že domova, místa, kde mohou žít, cítit své kořeny, mít své ornamentální zbytečnosti a prohlubovat mezilidské vztahy. K tomu, abychom měli domov, nepotřebujeme jen místo, ale především dostatek času, abychom na tomto místě mohli být se svými blízkými, prožívat společné chvíle a budovat souvislou paměť. Domov znamená sousedy, rodinu, vzpomínky a návaznosti událostí a momentů života, které dohromady dávají smysl.
Domov je osou identity, a to nikoliv pouze v prostorovém smyslu, ale především v temporálním. Do paměti domova se můžeme nořit, nalézat v něm různé jeho vrstvy a odhalovat v nich sama sebe. Tak drží pohromadě identita člověka i společenství, ať už je jím rodina nebo obec. Je-li porušena tato integrita, domov se rozpadá a člověk se ve vztahu k času a prostoru fragmentarizuje. Bez domova můžeme být vždy jen efemérními návštěvníky chvíle nebo místa, kde se nacházíme. Nepřichází skutečné teď a tady, protože není kontext, do něhož bychom mohli aktuálně prožívané položit. Chybí rozumění našemu aktuálnímu údělu, protože chybí vědomí kontinuity našich osudů a integrity našeho jednání a vztahů. V tomto smyslu pak svědomí ztrácí přirozenou oporu, jíž mu je tvář druhého, nám milého člověka, nebo prostor, jenž strukturuje naši osobní či společenskou historii.
Ne snad, že by český film posledních dvou desetiletí tento problém domova vůbec neřešil. Odcizení postav je ale ještě hlubší. Nevztahují se totiž k domovu ve výše nastíněném smyslu jako k něčemu, co by jim vědomě chybělo. Spíše se uzavírají do jakéhosi instinktivního obranného strachu, do křečkujících reakcí, které chtějí ochránit to, co z jejich života a ze vztahů k jejich blízkým zbývá.
Tak je tomu i v rodině protagonisty Osem, inženýra ekonomie, který svůj život vlastně ani nezachraňuje. Jeho život jej unáší, přebírá nad ním vládu a jeho příběh není vyprávěním o ztrátě domova, ale o ztrátě vztahu k vlastnímu bytí. Není ani možné hovořit o tom, že by se zde rozpadala nějaká paměť či kontinuita vztahů, protože neustálé vršení podivných událostí a přízračně anekdotických překážek nemá co nahlodávat. Podobně jako Alois Nebel je i protagonista Osem jakási dutá nádoba, která je drcena objektivním světem kolem něj, ale v níž nemůžeme nalézt nic, kolem čeho by bylo možné domov budovat. Nenalézáme v postavě žádné sebekřehčí odhodlání být něčím, zkoušet pravdivost svého postoje ke světu. Nacházíme jen - rezignaci.
Ne, soudobá česká filmová epika nehovoří o ztrátě domova. Protože co její postavy nikdy neměly, nemohlo se ztratit. Předkládá hlubší odcizení. Hluboce rezignované postavy stojí jako by mimo dějinné pohyby, jichž jsou účastny. Ne v nich, ne proti nim, ale mimo ně. Chtěly by prostě jen klid a zastavit to všechno, ale není to možné, protože je cosi vyššího, cosi mocnějšího než jsou ony samy. Něco, co se jim valí přes život a zahaluje jej šedivou mlhou tragikomičnosti (oblíbeného českého žánru!). Toto cosi je jakási nelidská struktura, kolem níž se vše, co dělají či spíše co by chtěly dělat, splétá do groteskně absurdní abstrakce postrádající smysl.
Tedy v Osmách jsme opět, snad již posté, konfrontováni s člověkem, jenž stojí mimo svoji dějinnost. Člověk zde sám sebe nechápe jako cosi dějinného, tedy v dějinách se projevujícího, dějinami tvořeného a dějiny zpětně určující. Vše kolem něj se prostě jen "děje" a je takovou ošklivou zvůlí historie či zla, které tu někde mimo nás číhá. Co to asi vypovídá o českém národním vědomí 20. a 21. století?
Především to mnoho vypovídá o tom, že česká filmová narace ještě stále neobjevila fakticitu lidského bytí. Tedy to, že člověk je dějinný, prostě a bezpodmínečně. Nelze nebýt dějinný, neboť už naše rozumění světu kolem nás je osováno kolem dějinně určených významů. Především je ale každé naše partikulární bytí (Heidegger mu říkal pobyt) vždy určeno v rámci konkrétního přirozeného světa. Žijeme ve společenství konkrétních lidí, navštěvujeme konkrétní místa, hovoříme konkrétní věty. To vše se odehrává v rozvrhu toho, co bylo, co vnímáme jako "nyní", a co předjímáme, tedy, co "bude". Tato časovost nás ukazuje jako dějinná vědomí a dává nám klíč k tomu pochopit sama sebe jako součást dějin. Nikoliv jen těch velkých, národních a nadnárodních, ale i těch drobných, "soukromých", našich osobních.
Protagonisté českých filmů a seriálů odehrávajících se zhusta v totalitních režimech ale jako by byly mimo toto všechno, Jako by se jim události v jejich životě prostě jen přihodily. Neschopnost českého vyprávění rozeznat situaci, v níž se člověk nachází, jako součást jeho vztahování se ke světu, neustálé vyjímání člověka z toho, co se děje - a konstruování představy, že se mu to prostě jen přihází, toť přitakání mechanice nadosobního osudu, proti němuž je člověk bezbranný. To není adekvátní antropologická perspektiva, jak odhaluje fenomenologická analýza lidského bytí. Člověk je dějinný. To, jestli si to uvědomuje či nikoliv, je otázka, zda je schopen nahlédnout sama sebe pravdivě či nikoliv. Tedy, zda dokáže nalézt k sobě cestu jakožto k subjektu, nebo zůstane objektem, s nímž hrají jiní.
Domnívám se, že pokud člověk nedokáže otevírat události života jako události své, ztrácí ze zřetele onu fakticitu svého bytí, tedy že je konkrétními vztahy, situacemi a událostmi spojen s ostatními lidmi a s místy, na nichž se nachází. Tato ztráta fakticity je cosi, co považuji za princip oné normalizační šedi, tak s oblibou vykreslované v české epice posledních let. Nadosobní systém se stává totalitním pro to, že člověka odcizí této jeho podstatě a na každou událost jeho života si klade nárok. Takový režim je nelidský pro to, že odcizuje člověka sama sobě a zahaluje mu pravou podstatu jeho bytí. Před člověkem pak stojí úkol rozpoznat svoji ztrátu tohoto základního rozumění světu. Právě domov mu v tom může být dobrým průvodcem, protože vzpomínky, lidská spřízněnost a mezilidské vazby nás mohou vrátit dějinnosti našemu bytí. V rodinných vztazích, v tom, že myslíme na budoucnost svých dětí, že obnovujeme svůj vztah k místu, kde žijeme, tam všude se opět dotýkáme naší dějinnosti a můžeme znovu nalézt pramen pravdivého bytí a objevit sama sebe jako faktického.
Domnívám se, že Alois Nebel nebo účetní z Osem jsou jen mátožné postavy, které divákovi nedávají ani náznak této cesty. Vypovídá to více než o době, kterou filmy zobrazují, o tom, v jako době žijí jejich tvůrci a diváci. Zdá se mně, že pozornému divákovi český film namnoze neustále připomíná, že český divák a český tvůrce stále ještě žijí v normalizační antropologii. Že člověka vnímají mimo dějinnost, která jej ničí a drtí, ale není jeho dějinností. Že člověk ztrácí schopnost rozeznat svoji fakticitu a utápí se v bolestínské tragikomičnosti osudu, ze které není cesta ven.
Nezdá se, že by to byl obraz naší soudobé společnosti, v níž lze vidět mnoho uvědomělé aktivity. Spíše je to perspektiva, jíž se jako Češi chceme vidět. Je to únik od toho, abychom sami sebe dokázali nahlédnout jako autentické lidské bytosti. Myslím, že je velkým hříchem českého filmu, že nás v tomto pohodlném normalizačním stavu stále ještě ukolébává a ještě snad vytváří dojem, že v trapnosti takových chvil navazuje na onu slavnou novou vlnou.