Každé další volby v posledních letech znamenají nové a nové jásání a naděje. Snad pokaždé se objeví buď nějaký nový politický subjekt, nebo některý ze starých ze scény zmizí či se povážlivě stáhne do pozadí. VV, ANO, Úsvit, Piráti, Žít Brno, Svobodní - ti všichni zaznamenali své úspěchy, zatímco ztráta voličského zájmu postihla především dřívější titány ODS a ČSSD a nyní, zdá se, i TOP09. Mnozí tyto výsledky dlouhodobě čtou jako změnu a příslib, já bych si dovolil nahlédnout na ně jinak: jako neustálé nervozní hledání a přepisování. Volič zkouší a není náhodou, že všechny zmíněné strany jsou především populistické. Právě tomuto hlasu v turbulenci nespokojenosti s politickou scénou dopřává svůj sluch ten, kdo míří k urně, zdá se, nejčastěji.
Na to by ukazovala často i nízká volební účast. Ta je schopna, jako v případě evropských voleb nebo např. voleb v městské části Brno-střed, torpédovat subjekty, které by jinak měly mnohem horší výsledek. Nízká volební účast nahrává, zdá se, novým stranám. Preferoval bych pro interpretaci toho, čeho jsme svědky, koncept populismu. Tento pojem je na první pohled nedůvěryhodný, neboť byl dříve vyhrazen velkým stranám, jež tím častovaly všechny své konkurenty. Stal se prostě označením podobným antickému pojmu barbar - kdokoliv, kdo je cizí, jiný, kdo má na věc pohled odlišný od nás. Takto ale politické strany zahalovaly skutečný výnam slova.
Domnívám se v rozporu se všeobecným přesvědčením, že populismus neznamená slibovat nemožné nebo to, co chtějí lidé slyšet. Každá strana slibuje svým voličům to, co chtějí slyšet, a v tomto smyslu jsou všechny populistické. Volím konzervativnější výklad - populismus je postoj, nikoliv program, vztahování se ke světu, v němž je lid populistou vyzdvihován jako nositel autentického politického étosu proti establišmentu, jenž je považován za zkorumpovaný, pokrytecký, zpanštělý. Populista je sentimentální v tom smyslu, že sní o velkých změnách a vítezstvích a nabízí je svým voličům zalevno. Stačí hodit hlas a bude změna. Takový populismus jsme mohli nalézt i u Baracka Obamy či v letošních komunálních volbách u Žít Brno.
Ve své podstatě tento postoj ke světu má svoji kladnou hodnotu v tom, že pokud je mu dopřán sluch voličů (jako dnes), indikuje to, že skutečně dochází ke ztrátě identifikace občana s obcí. Stát se stává nepřítelem, protože ten, kdo stát realizuje, tedy občanská společnost, je mu odcizena. To je cenná zpráva, kterou bychom měli vyslyšet.
Kladná hodnota tohoto populismu může být i ta, že na kandidátkách těchto subjektů mohou být lidé, kteří jsou schopni a ochotni ztišit v sobě tento sentiment a nalézt znovu cestu, jak občanskou společnost se státem sjednotit. Nicméně jejich snahu mohou radikálně ohrozit ti, kteří se domnívají, že je to možné tak, že bude stát - či obec - prostě "převzat".
Zvláště na komunálních volbách je zřetelné, že každé společenství lidí je živý organismus, který má určitou identitu a kontinuitu v čase. Vytváří si zvyky a způsoby řešení každodenních situací, a tato řešení, vysoustružená komunitním životem, prokazují svoji životaschopnost tím, že přetrvávají. Díky nim se cítíme být součástí tohoto organismu a díky nim je vůbec možné jej identifikovat. Právě to, že lidé mají takto nejblíže ke své obci, jim umožňuje vložit mnohem větší energii do obecních záležitostí.
V určité chvíli se ale může politická reprezentace tomuto společenství odcizit. Obec přestává fungovat. Cestou zpět je nalézt opět onu jednotu. To však není možné, pokud je občan automaticky nastaven proti politice en block. Pak se zasévá semínko, z něhož může vyrůst strukturální populismus, jenž není Čechům neznámý - bezbřehé nadávání na politiku je jeho dobře rozeznatelným příznakem.
Úspěchy nových hnutí je tedy třeba vidět v tomto světle: jako indikátor krize identity obce, který vede voliče k tomu, že adaptují sentiment populismu a v jeho rámci vynášejí do křesel úřadů ty, kteří stejně jako oni volají: "Král je nahý!". Jestliže se ale z tohoto trendu stane běžná voličská praxe, ohrožuje se stabilita oné obecní každodennosti a schopnost komunálního života generovat data pro politickou praxi. Náhle se objevuje jen možnost "pro" či "proti", ale stabilní étos, s nímž by se mohla obec identifikovat, se rozpadá. Druhé nebezpečí pak plyne z toho, pokud tyto subjekty, jako tomu zhusta hrozí u těch nejvyhraněnějších, se skutečně rozhodnou činit revoluci. Zpřetrhají tak sice klientelistické vazby, což se zdá být žádoucí pro další život společenství, ale s tím mohou přetnout i životadárnou mízu v těch vztazích, zvycích a společenstvím identifikovaných principech a hodnotách, jež byly a jsou funkční. Můžou tak jen přidávat pod kotel, v němž se vaří politický tér, z něhož v poslední době stoupají výpary populistického sentimentu. Neboť občan ztratí i to málo, co mu dávalo ve veřejném prostoru smysl.
Nezbývá tedy, než vnímat politické turbulence posledních několika let jako cennou zkušenost a v jistém smyslu snad i určitou naději, že bude opět obnovena důvěra občana v jeho obec, a tím politika opět získá svoji autoritu. Je ale zároveň nutné opatrně pozorovat, zda se ve změnách politického stylu neobjevují snahy konstruovat zbrusu nová řešení, nespojená s životem obce a jeho každodenností. Každé odpojení politiky od veřejného étosu znamená jen hlubší voličskou krizi a větší úspěch nových populistů. To, že jsou zatím jen rozvernými aktivisty, milionáři nebo utopisty neznamená, že se z nich v příštích volbách v opojení úspěchem nemohou stát ryzí despotičtí vůdcové, jejichž popularita nám možná skutečně vytře zrak.
