1/28/2013

Velká aristokratická touha

Když jsem si přečetl v posledním Reflexu článek režisérky Moniky Le Fay (Boj o duši národa - sic!), podporovatelky Karla Schwarzenberga, pochopil jsem, proč byly tyto prezidentské volby takové zklamání pro ty, kteří si tolik přáli vítězství "slušnosti" a "poctivosti". Možná právě pro tu velkou touhu.


I když můžeme polemizovat o tom, co to je demokracie - zda "duch" diskuse, myšlenkové hnutí, postoj ke světu či něco docela jiného, jako třeba možnost svobodně si vybrat, kam pojedu na dovolenou - od revolučních let 1989 zde demokracii v politickém smyslu bezesporu máme. Moc pochází z lidu, a to celého, nikoliv pouze těch, kteří na to mají právo dané vis maior, ať už je jí strana, král či bůh (v tomto smyslu obecně lépe s malým písmenem). Tento lid se shromažďuje, aby pravidelně, u nás však někdy i nepravidelně, volil ze svého středu své zástupce, kteří mu pak vládnou - máme zde démos. Tedy nejen lid, ale v původním významu spíše "obec", rozuměj od obecnosti, obecného. Veřejnost, nikoliv tajnost (ač sama volba je tajná), expertnost, esoteričnost. Pojem odráží představu shromáždění na agoře nebo fóru, které však, jak nám historie napovídá, nikdy nevypadalo jako diskusní kroužek v komorním divadle.

Naopak, vyjít na ulici znamenalo často mít v rukou vidle, cep nebo podomácku zrobený řemdih. Někdy však také fangli, monstranci, vlajku či jen čepici v ruce, aby bylo co vyhazovat do vzduchu. Na ulici vybíháme, abychom volali o pomoc, křičeli "hoří" nebo "zloději", ale také abychom se zvědavě podívali, co se děje. Historie ukazuje, že ani na fórech určených k diskusi se nevedly filosoficky hodnotné řeči, ale především se prosazovaly zájmy, volalo se o pomoc, vyhrožovalo se. Tak je tomu i ve smyslu Millova liberalismu, který dnes jaksi vnitřně přirozeně sdílíme - nikdo nemá patent na rozum, každý má právo na to, určit si podobu svého života a tudíž podoba obecního (obecného) života by měla být věcí vzájemného střetu, licitace, polemiky (od polémos, což vlastně znamená válka).

Potud dobré.

Nicméně s tím souvisí i ono kratos, tedy síla, moc, panství, převaha, ale i násilí. Demokracie znamená, že převažující princip ve společnosti je ten, který odráží vůle, chutě, zájmy a potřeby lidu, jenž se stává "pánem". Demokracie jako pojem neukazuje na vládu "rozumu", "ctnosti", "lásky", "šlechetnosti", "vyšší morálky" nebo "dobrých hospodářů", na to odkazuje pojem zcela jiný - aristokracie, tedy vláda nejlepších, nejschopnějších - aristos. Zdá se, že i více než dvacet let po revoluci, která nám přinesla demokracii, množství z nás očekává, že adekvátní je vnímat politiku jako věc aristokratickou. Karel Schwarzenberg je doslovnou realizací této touhy.

Samozřejmě, na úrovni předmětného jazyka nemůžeme tuto naši úvahu ztotožňovat s tím, co demokracie skutečně "je" jaksi "mezi námi", v realitě. Nicméně pojem jako svého druhu metafora nám umožňuje lépe pochopit zdroje našich očekávání a tedy možná i situaci, v níž se nacházíme. Jak kdosi psal v minulých dnech - pokud demokracie odráží vůli lidu, potom parlament dokazuje, že adekvátně. Je v něm totiž mnoho špatnosti, ale i dobrého, je v něm zlodějna, ale i noblesa, jako v lidské společnosti. Přijmout demokracii znamená především přijmout člověka takového, jaký je. A to je člověk krásný: bez svých hříchů by neměl své ctnosti, neměl by co překonávat, krása by neměla ošklivost a hnus, na níž by rostla, jako pověstná lilie na hnoji.

My, intelektuálové, studenti, různé formy elit, umělci a idealisté však při každých volbách neustále opakujeme listopad 1989, znovu dobýváme "svobodu". Neustále zabydlujeme veřejný prostor a vycházíme do ulic s požadavkem toho, aby nám vládli "nejlepší", ctnostní a mravně čistí lidé. Pominu, že Karel Schwarzenberg není mravně čistým, jako dobrý katolík by to sotva kdy o sobě prohlásil. Představa, že někdo je "mravně čistý", odpovídá možná velmi vulgárnímu výkladu světa pohádek (jenž přeci jen o morálce ví své). Čím se ale v takových chvílích v úvahách pramálo zabýváme, je otázka po tom, jaké jsou naše zájmy, v jakých podmínkách žijeme a co od svého života očekáváme.

Ctnost - ovšem, být člověk ctnostný by mělo být naším horizontem, nakonec sám Aristotelés etiku řadil pod vědu politickou. Nicméně pokud se přihlásíme k demokracii, volíme způsobem vlády i hodnoty, které naše společnost v řízení obce vyznává - a tou není ideál, ale obecnost, veřejnost, množství. Nikoliv výjimečný jedinec, ale hlas a potřeby všech, i těch nejhloupějších jedinců. Protože i oni jsou lidé.

A když jsme u potřeb, pak jsme opět u toho, o čem se mluví na ulici. O tom, jak se lidem žije. Jaké podmínky mají v zaměstnání, s čím se potýkají jako rodičové a s čím jako konzumenti. Společnost postavená na spotřebě bude především reflektovat stav této spotřeby, svoji pozici ve vztahu k hospodářství, jež je nakonec pro běžného člověka otázkou jeho domu (oikos, odtud ekonomie). Sotva na to totiž má celý hospodářský aparát, jako aristokrat, jenž se tak může věnovat bohulibější činnosti.
Lidé tedy ztěží budou ve chvílích, kdy společnost drásají společenské a ekonomické problémy (demonstrace, nedůvěra ve vládu apod.), ctít "čestnost" a "výjimečnost". Demokracie znamená, že volba bude odrážet to, jaká společnost skutečně je, nikoliv jaká by měla být.

Nemůžeme tedy stavět prezidentskou volbu jako souboj "lži" a "pravdy", "cti" a "neřesti", "morálky" a "zlodějny". Tohle je irelevantní významová úroveň. Tedy snad ne zcela, protože pro voliče Schwarzenberga smysl má. Nicméně nemá jej pro tu část společnosti, která buď nešla k volbám, nebo volila Miloše Zemana - a to je zřejmě skutečně drtivá většina. Tento "obecný" pohled na život není lživý, arogantní, hulvátský nebo mafiánský. Je rodinný, domácí, zaměstnanecký, je to život lidí, kteří se milují a nenávidí stejně jako intelektuálové. Je to pohled, který je ve své lásce k dětem, k národu, k zemi a ke své vlastní práci stejně autentický, jako ten umělecký, alternativní, aristokratický. Nevolil "lež" nebo "aroganci". Jen řešil jiné problémy: problémy domácího rozpočtu, obavy z nejistoty v zaměstnání. Toto jsou hodnoty demokracie: s athénskými občany, kteří odsoudili Sókrata (a potom i jeho žalobce, když si uvědomili, co učinili), se ptáme: kdo nám kazí mládež? Kdo ohrožuje náš život? Kdo nám chystá jakou budoucnost, jaké podmínky k žití?

Demokracie znamená vládu těch, kteří odpovídají potřebám většiny lidí (ať už jsou jacíkoliv) v nejširším smyslu slova ekonomie, tedy všeho, co se týká péče o domov. Ať už je jím republika, město či dům. Tito nemusí být nejlepší, nejmravnější, zastánci pravdy. Nejsou jimi ani lidé, kteří je volí. Ale jejich účast na rozhodování vyjadřuje volbu lidu. To je princip demokracie.

Naproti tomu aristokracie znamená, že vládnou ti, kteří jsou nadání zvláštními kvalitami, jsou hodnotní vlastnostmi charakteru, jsou šlechtění, protože se cíleně soustředí na to, aby byli nejlepší.

Pokud chceme, aby naší zemi vládli ctnostní, musíme vyhlásit jiný režim. Nicméně bychom tím přiznali, že jsme právi soudit mravy člověka, jeho morální vinu. Přiznali bychom, že jako čistí můžeme házet kameny a že přesně víme, jaké velikosti mají být a jakou silou je mrštit. V pokleslé formě takové myšlení odrážely totality - komunistická i fašistická. Současný člověk si ale volí jiný systém vlády právě pro to, že ví, že není držitelem pravdy, pravda není v jeho moci. Soudy, které jsme si zařídili, jsou soudy pragmatické, určené k tomu, abychom spolu mohli žít, abychom organizovali společnost. Nejsou to soudy mravní, neboť právo není morálka.

I když by šlechtictví, jakožto láska ke ctnosti a kráse, měla být horizontem života každého člověka, jak tomu alespoň věřím já, v systému rozhodování o obecních (tedy obecných věcech) odpovídá ztrátě sebereflexe. Dobře vládnout může i člověk horších vlastností, než jsou naše vysněné - protože je to člověk, jeden z nás.

Demokracie říká: politika není profese, ale právo. Nezapomínejme na to proto ve vášních našich téměř každoročních bojů za svobodu. Tu si totiž můžeme přivodit pouze tehdy, pokud se pro nás demokracie, tedy to, že se lid účastní vlády, stane nejen heslem, ale žitou skutečností.

A v ní můžeme volit i Karla Schwarzenberga, ovšem s vědomím toho, že jeho jakýkoliv protikandidát není ďábel. A i kdyby byl, pokud si myslíme, že víme, jak jej porazit a náš hlas je slabý, vstupme do politiky.

To je totiž demokracie.