Hypotéza mládí

V poslední době jsem opět několikrát v diskusi viděl povstat nadšený argument, že přichází nová generace, která vše změní. To je velmi častá odpověď na všechny nešvary světa. Na to, že vás v krámě neobslouží tak, jako v Anglii, že lidé neumí anglicky, protože ještě televize nejsou dost mladé na to, aby vysílaly filmy s titulky, že lidé volí extrémisty, protože se ještě nenaučili dostatečně žít v mladé informační době. Často přemýšlím, kolikrát tento svět už tuto tezi slyšel - a ještě uslyší.
Vědět vše nejlépe a stavět se proti "tatínkovu kinu" je nezadatelné právo - a možná i povinnost - mládí, jemuž můžeme děkovat za to, že jsme vůbec schopni najít svoji identitu, tedy zformovat autonomně své postoje ve vztahu ke světu kolem. Vnitřní přesvědčení, že má perspektiva je lepší právě pro to, že už žiji v nové době či chápu novou dobu s jejími požadavky, že skrze mne bude mluvit Zeitgeist nové éry - toto přesvědčení sice postupem lidského života eroduje, ale přesto je základní esencí aktivní síly člověka, který se dere na světlo světa.
Nicméně právě takový člověk je i tím, na koho se otáčíme v historii, pokud hledáme ty, kteří jednali bezhlavě, podléhali totalitním ideologiím, řešili konflikty rozhodně a rezolutně. Je to právě ona snaha o realizaci ducha nové doby - ten špatně pochopený hegelovský Zeitgeist -, který hnal tuhle pod gilotiny, tuhle před kamery Leni Riefenstahlové (jaká přehlídka mládí!), tuhle hnal Židy, Romy, tuhle Němce, tuhle kohosi jiného. Mládí padesátých let ve svědectví Kunderova Žertu ví, který duch má jak páchnout, mládí let šedesátých ve Francii a po celém světě zapalovalo barikády - a není na tom v zásadě nic překvapivého. Vždy si při diskusích o tom, co se má změnit a jak to učinit, vzpomenu na ruský realismus, na krásné verbální manifesty "mladých", kteří přišli "ze světa" s hlavou plnou rozumů, jako v Dostojevském či Čechovovi.

Zdroj obrázku

Problém ale je, že étos, který tento mladý duch přináší, je z principu absolutní a bezohledný. Není divu, je to étos nás, kteří musíme nezbytně přesvědčit své okolí, tedy starší než my, že sem patříme, že svět je náš. Rozdíly mezi jednotlivými generacemi jsou pak v zásadě v tom, nakolik dokázaly tuto bezohlednost zkrotit a vybojovat si tak konstruktivní identitu, která je schopná žít s okolní společností - a mladými, kteří přijdou po nás - v míru.
Mír není selanka, kdy každý mluví po svém u kávy, aniž by poslouchal druhého, ale spíše dynamická homeostáze, v níž se přelévají a převalují postoje různých generací. Sice bolestně, ale nikoliv tak, aby si navzájem vyškrábaly oči. Tak, jako škrábaly oči poválečné generace těm předválečným, že dopustily válku, tak, jako dnešní generace může snad někdy škrabat oči generacím předchozím za komunismus. Ten pseudohegelovský základ této snahy probudit v sobě "ducha doby" má hořkou pachuť: protože nemá konec.
I nám bude možná někdo škrabat oči. To, jak ustojíme drápky našich vlastních dětí závisí i na naší schopnosti být otevření, vnímat svoje postavení jako jednotu se světem kolem nás a ne jako revoluční avantgardu, která má změnit svět. Tak budeme schopni se i lépe vyrovnat s tím, když někdo po nás naši změnu neuzná (a tak se stane) a bude se proti ní bouřit.
Budeme moci hledat vyrovnání homeostáze společnosti i s pomocí vědomí toho, že za sebou nemáme taková rozhodnutí, za která bychom se museli před probuzeným svědomím stydět. A to se podaří pouze tehdy, pokud nám náš boj za emancipaci naší perspektivy bude především hledáním vyrovnaného postoje k sobě samému. To vyžaduje především pokoru.
Nejsme to my, kdo změní svět, ani ti po nás. Nikdo nezmění svět, protože "duch doby" je výrazem součinnosti všech, kteří v té době žijí, nikoliv jen nás, mladých. To, že naše hypotézy ještě neprošly procesem historické falzifikace neznamená, že jí projdou, aniž by byly zpochybněny. Měli bychom se tedy snažit, abychom ke světu přistupovali dostatečně citlivě a otevřeně na to, aby případné vyvrácení našich předpokladů empirickou zkouškou nás i svět kolem bolelo co nejméně. Jen pak můžeme být generací, která obstojí.

Send to Kindle

O akademické pýše

Vždycky v tomto čase, v čase závěrečných zkoušek a obhajob, trpívám nervozitou, jakou snad zažívá strávník před zavíračkou v restauraci nižší cenové kategorie. Snaží se dokončit své jídlo, ale neví, zda to stihne dříve než v sále zhasnou, jak bývá dobrým zvykem v podobných podnicích. Nastalá situace mu způsobuje trávicí problémy a žaludeční nervózu, vedenou jeho bláhovým přesvědčením, že co je na stole je nutno zkonzumovat. Snad je tak naučen z domu, že od nedojedeného stolu se neodchází, snad se bojí pohledů spolustrávníků, kteří by ho považovali za marnivého. Snad je úzkostlivým hospodářem, jenž nechce promrhat ani snad jediný halíř, možná, že je skutečně marnivý a nedokáže si představit, že by odešel neuspokojen. A tak si způsobí v nejlepším žaludeční křeče, v nejhorším koliku. Bojí se ještě něčeho: že na něj vybafne protivný číšník, že má vypadnout. Není tu již pro něj místo, zavírá se.
Univerzitní pedagog skládá účty každého půlroku před komisí, před níž předstupují studenti, jimž vedl práce, kteří u něj absolvovali profilové kurzy, atd. (Bůh ví proč žijeme pořád ještě v iluzi, že ten, kdo svoji práci obhajuje, je student). Mám (sice zatím skromnou) zkušenost z několika různých fakult, ale až na jednu výjimku, jejíž název z loajality k ostatním zamlčím, je pro katedry vždy státní závěrečná zkouška podobnou zkouškou nervů, jako poslední minuty před zavíračkou.
Snažíme se co nejrychleji dohnat, co jsme již nestihli, ještě na poslední chvíli studenta vybavit tím či oním, někdy dokonce licitujeme s kolegy, aby oponentem byl ten či onen, modlíme se (ač jindy jsme zavilými ateisty), abychom připadli té či oné komisi. Na stole před námi leží na talíři celá širá možnost, v níž se nachází naše práce, a myslíme, že tato možnost musí být co nejdříve uskutečněna. Tedy, cítíme doslova pod prsty, co ještě téma či obor vyžaduje, nejen od studenta, ale i od nás (protože každá zkouška či závěrečná práce vyžaduje i studium školitele), vidíme, co by bylo možné, ale už není čas a už cítíme teplý psohlavý dech číšníka: "Končíme!"
Pedagog skládá účty svým kolegům, vždy znovu a znovu, a má tak rituální možnost ukázat, že je to právě on, kdo danému tématu rozumí. Jestliže je skutečně věda neustálým úsilím o symbolickou smrt kolegů, jak si povšiml Bourdieu, potom je ústní státní závěrečná zkouška - obhajoba práce - výsostným aktem tohoto vypětí. Kolegové se v očích náhle svojí ješitností bičovaného pedagoga mění v černé havrany s účtem.
S nastalou situací, obávám se, nejde nic dělat. Je výsledkem obecně lidské situace, již si naši předkové naučili nazývat pýcha. Akademická sláva titulů a hodností se smrskává do slávy malého, upoceného vítězství nad těmi, kteří nám připsali o pivo a párek víc. Anebo naopak - kteří účtují poctivě, jen my se zdráháme zaplatit to, co jsme nestihli sníst (ale co jsme si objednali). Cirkulární zážitek obhajob je pro tvrdošíjného akademického pracovníka zážitek vlastní marnivosti, pro niž si lidový jazyk vybrousil rčení "měření pindíků". Avšak už to, že takto onu situaci vnímám, ukazuje, že je taková pouze v mé mysli. Že celá ta nervozita je způsobena mou pýchou. Neboť poznání, zamyšlení, filosofie, je jednak institucionalizovaná záležitost, především ale soukromý boj s myšlenkami, tématy, problémy, otázkami. A především s životem samým, jenž hobluje naše iluze o tom, jak všemu rozumíme. Zatímco institucionalizovanou podobu tohoto nemáme ve své moci a strhává nás k pocitům marnosti (a k marnivosti) a touze vyniknout, tu druhou, podstatnější, máme zcela ve své gesci. Jen se jí často vzdáváme - protože v ní nedojdeme slávy, nelze v ní žádný zápas vyhrát. Možná, že se snažíme nakrucovat u komisí pro to, že víme, že sami před sebou, před svým svědomím, neobstojíme. Snažíme se tak získat alespoň iluzi jistoty, zpředmětněnou, objektivizovanou naší institucionalizovanou mocí. 
Možná bych proto měl vždy v tomto čase spíše než o tom, v jaké komisi budu sedět a kdo co vede a oponuje, obstát především v tom, jak dokážu naslouchat vnitřnímu hlasu. Ten je mi nemilosdrným soudcem, ale zároveň i laskavým rádcem, pokud jej nevnímám jako nepřítele, ale jako svého druha. Je tedy načase připomenout si, že pedagog i student žijí vnitřní život nikdy nekončící reflexe, jež za poslední semestry opět zdárně vykonala několik kroků k nedosažitelnému cíli. Ať už kdokoliv z nás u komise propadne či vyhraje, pro tento vnitřní hlas to znamená jen tolik, kolik si sám připustí. Místo neurózy zkouškového období budiž tedy vyhlášen čas meditace.

(Jen málo jsem zde mluvil o studentech, to pro to, že jsem již za svoji krátkou kariéru zjistil, jak málo na nich akademickému provozu vlastně záleží. Dopustil jsem se však ještě horšího prohřešku vůči nim: mluvil jsem o nich jako o studentech, ač například letos vedu ke zkoušce jen samé studentky. Omlouvám se jim za to a budiž na vysvětlenou, že jsem chtěl ukázat svět akademické ješitnosti v kalhotách, protože navzdory kulturnímu pokroku je literární symbol ženy vyhrazen stále ještě jemnosti a pokoře, zatímco muži zdají se stále usilovat o prvenství - ač ve skutečném světě jsou tyto rozdíly, zdá se, už dávno smazány)