Neupřímnost černého zrcadla

Černé zrcadlo je neobyčejně krutý seriál. Kdosi poznamenal, že jde o černou grotesku - groteskní není směšné (navzdory všeobecné představě Chaplina), ale ze svého původního významu zvrácené, divné, cizí či nepříjemné. A také dekorativní, ornamentální. Jako arabeska. Proč bychom se měli na takový svět dívat? Proč pozorovat krutost lidí sama k sobě a k světu kolem nich? Proč sledujeme krutost bez jakékoliv možnosti jejího překonání?
Bezvýchodnost Černého zrcadla je zpečetěna jeho formou, která neumožňuje rozvíjet delší příběh, otevírat skutečné charaktery, a to nejen lidí, ale i jejich světa. Zůstává tak u anekdotičnosti, odpovídající těm nejelementárnějším obavám naší civilizace: jsme všichni ztraceni. V našich duších se skrývá černá pustina, zrcadlící pouze falešné ideály. Ve skutečnosti jsme bezútěšně determinováni žít svět bez svobody, bez možnosti důstojnosti. Svět v němž se lidé - diváci i účinkující - stávají typy. Osobitost, jako zkušenost, zážitek jedinečného člověka mizí. A to nejen v rámci struktury příběhu, tedy jako součást výpovědi, jako memento dystopické vize budoucnosti. Ale především mizí v neobyčejné krutosti filmového příběhu, který neukazuje pád člověka, jako tragédie, ani věčné přitakání životu, jako komedie. Systematicky a s velkým řemeslným umem odtrhává kousek po kousku maso z důstojnosti člověka.

To, co zcela chybí, je krása. Ta se nemusí nutně vyhýbat ani absurdnosti, grotesce. Absurdní svět bratrů Coenů nebo třeba Chaplinových postav není tak krutý. Obsahuje totiž - latentně sice, ale přeci - přesah mimo smyslově zakoušenou bezprostřednost křeččí klece. V Seriózním muži sice protagonista Larry Gropnik ztrácí postupně i zbytky naděje, ale zůstává ve své osobitosti, je jedinečným člověkem, jehož sny i cíle jsou skutečné. Svět kolem mu sice začíná klást odpor, jemuž postupně podléhá - ale i slabost je lidská. Zde má ještě smysl scházet se v synagoze nebo hledat odpovědi u rabínů, zde má ještě smysl vztahovat se k něčemu, protože zde zůstává člověk, jako tělo a duše, ve své komplexnosti, ve své osobní historii, jako individuum, ne typ. Je to Larry Gropnik, ne politik nebo kdokoliv z nás. Tornádo, které se na závěr filmu blíží ke škole, může být trestem i nadějí, protože v tomto světě existuje mravní rovina lidské praxe. Přijmout či nepřijmout úplatek má smysl, stejně jako má smysl láska. Vztah mezi lidmi jako osobnostmi je vztahem, který žije, může se rozvíjet, může nést ctnosti i neřesti. Je to vztah, v jehož rámci může na něčem a na někom záležet a artefakt se může proměnit nikoliv v symbol.

Jak jiný je tučňák origami v Černém zrcadle a tranzistorové rádio v Seriózním muži. První je symbol, znak dívky, kterou pohltil odcizený systém, aby na konci filmu symbol odhalil stejné pohlcení protagonisty Blinka jeho vlastní naději navzdory. Blink ani Abi, dva antihrdinové druhého dílu seriálu, nejsou ve skutečnosti osobnostmi, slouží autorovi snímku pouze k tomu, aby demonstroval bezútěšnost. To je pervertovaná groteska ve své krutosti: polyká lidi, aby vyvrhovala takový svět, jaký chtějí sami tvůrci. Nedává slovo svým postavám, nedává jim život, jedinečnost, skutečnost. Tak je i předseda vlády Michael Callow zbaven jakékoliv naděje, zbaven rozhřešení svého nezaviněného pádu, groteskně materializovaném souloží s prasetem. Zatímco v klasické tragédii nezaviněný pád (omyl - hamartia) odkazuje k řádu světa, který životu poskytuje důstojnost a transcendenci, operuje v mravním řádu, v Černém zrcadle je záměrně svět vnitřně rozhlodán tak, aby jakákoliv lidská důstojnost nemohla ani na chvíli mít naději na svoji existenci.
K takovým úvahám nás vede Blinkův tučňák, dárek od Abi. Naproti tomu tranzistorové rádio Larryho syna Dannyho v Seriózním muži je fascinující vstupenka do jiného světa. Také se v jiném světě - v tajemném rabínském doupěti, jakémsi tunelu do nepochopitelného ticha nezachytitelnosti lidského bytí - opět zjevuje (srovnejme rabínovo doupě s chladnou neosobní celou na konci druhého dílu Zrcadla!). Tento svět může být krásný, protože se zde krása jako východisko z utrpení dává na každém kroku, v každém doteku, dovolíme-li jí to.

Groteskní krutost světa Černého zrcadla nemá pro krásu místo. Proč? Řekli bychom: tvůrci nás chtějí na něco upozornit. Na co? Na to, že se náš svět řídí do záhuby? To je ale přeci nejen klišé, ale i spíše než skutečné sdělení jakási frustrace. Je to spíše psychologický fenomén, než estetický, dramatický nebo filosofický. Svět kolem nás je tak jako tak rozrušován stresem, útoky na lidskou důstojnost, abstrakcí typizací, nedůvěrou k intimitě lidské osoby. Proč ještě o něčem takovém točit? Abychom prohlédli? Nemá být snad umění více krásou než myšlenkou?
Krása dává člověku vědomí toho, že svět není bezútěšný. A to i za cenu toho, že divákovi ukáže krutost. Krása - na rozdíl od kýče - nelže. Ukazuje utrpení, jako v žánru piety, ukazuje absurditu, jako ve filmech bratří Coenů. Vždy ale ukazuje transcendenci, tedy to, že bezprostřední smyslová zkušenost bolesti, utrpení, násilí, křivdy, nenávisti či bezuzdné vášně není vyčerpávající. Že je zde cosi "za", domyslný svět, jak by řekl Kant, v němž existuje důstojnost, naděje, mrav. Ctnost člověka tak může být zpochybněna, člověk může být vykreslen jako člověk zločinu, lidský svět jako místo špatnosti. Tento svět může být portrétován takový, jaký je. Ale přitom v něm zůstává jeho krása: tajemná spojnice mezi ním a obecností, to, co z jedince dělá podílníka na celku, dává člověku jeho účastenství na lidstvu.

Proti tomu stojí svět prostě krutý: svět dekapitovaný, jemuž byla podříznuta tepna, zásobující jeho bezprostřední tělo smyslem z duše, kterou nevidíme, necítíme, ale která existuje. Krutý svět, jako svět, v němž je umělecké dílo lejnem v plechovce, je svět neupřímný, protože neříká celou pravdu. Je to svět bezhlavý - svět, jenž si odřízl hlavu pro to, aby krví zamazal své šaty a stavěl je na odiv: hle, takový jsem. Bezútěšný, bezvýchodný. Jenže to je lež, pouze odvrácená strana měsíce. Stačí jej jen obletět (nebo snad lépe: podívat se ze Země!) a uvidíme, že nemá pouze temnou stranu, ale i světlou. Stejně jako svět není jen krutý, ale i krásný.
Černé barokní zrcadlo v kaplích bylo mementem mori: pamatuj na smrt, i ty zemřeš. Mělo vést k pokoře a k osobní meditaci nad smyslem transcendence člověka. Seriál Černé zrcadlo je sice zajímavým příspěvkem k anatomii účinků a rutiny médií, ale jako zpráva o světě či umění nesahá baroknímu zrcadlu ani po kotníky. Je jako dítě, které se naučilo mluvit, ale neví, co říct, protože se samo, dobrovolně, vzdalo jazyka. Jen naprázdno vyráží slabiky bez obsahu.
Tou podstatnou otázkou není, co chtěli autoři dílem říci, ale proč se neustále v naší dramatické, výtvarné, hudební i literární tvorbě snažíme skalpovat sami sebe, vyvrhujeme své vlastní vnitřnosti a cítíme se při tom být ohromně intelektuálně naplnění. Přitom není hloupějšího světa, než světa, který ztratil hlavu.

Připraveni na lásku?

NBC rozdává lásku v nové reality show Ready for Love. První dva díly odhalují, že nepůjde o nějakou formální ani myšlenkovou inovaci a pořad zůstává zcela v intencích reality TV, na níž je zvyklý už i český divák. Dokonce i studio, v němž se jednotlivé postavy setkávají, nemůže nepřipomenout i nepozornému oku typické kulisy Superstar - a to i díky barevnému ladění. Ani láska či svádění není v televizi nic nového: po všech možných farmářích, kteří hledali své ženy, se dokonce na obrazovky díky VH1 dostal i tvrdší kalibr bezskrupulózního la séduction pour la séduction ve formě "vyzvedávacích umělců" - The Pickup Artist, v nichž zábavu nesmělým mladíkům obstaral sváděcí guru Mystery. Když tedy nic nového, proč ztrácet slova?

Možná právě pro to, že poměrně všední pořad ukazuje, jak - naštěstí - jsou ještě stále domácí svět a svět amerických médií od sebe daleko. Tři hlavní aktéři, o jejichž srdce se děvčata utkají, jsou unikátními příklady pohádky: Ernesto je povoláním "filantrop", žije v dokonalých rodinných poměrech a díky dokonalému finančnímu zázemí může dokonale pomáhat světu. Nicméně nebojí se ani ušpinit - dokáže např. položit podlahu nebo přivrtat poličku v domě, který potom prodá, aby pomohl třetímu světu. Špinavý blonďáček Tim je rocková hvězda, která ale nebyla schopná pro svůj divoký život prožít utěšující lásku. Protože si to Tim uvědomil, změnil se a s podobně dokonalým rodinným a finančním zázemím nyní hledá ženu, s níž by žil jako dokonalý partner. Vrcholem dokonalosti je ovšem živočišný Ben, který - sotva se na obrazovce objeví - se hned líbá se dvěma soutěžícími. Ta první z nich, Rachel, bohužel, za to dostane od dohazovačů, v originále matchmakerů, kteří celou aktivitu zpovzdálí sledují, kontrolují a ovlivňují, trest, na jehož základě ze soutěže vypadne, sotva se do ní dostala. Ani superhrdinský oblek ji nepomůže. To však není zdroj Benovy dokonalosti. Ben je totiž vysoce postavený manažer, samozřejmě nemocnice, nikoliv naftařské firmy kupříkladu, který mimo svoji pracovní dobu sní o ženě, jíž dá vše: a buší do boxovacího pytle. Vyvinutost jeho "pekáče buchet", jak se u nás říká, tedy přesněji musculus rectus abdominis, je tedy enormní. Je přitom ale citlivý a něžný chlapec.

Všechny dívky, jež se soutěže účastní a vyjíždí v podivných zdvižích podobných krabicím na panenky,  jsou v péči stylistek, takže i když zasednou k dokonalé svačině pod krásným stromem poté, co se s Ernestem válely v bahně v rámci nějakého dětského bootcamp simulátoru, jsou stále svěží. Především jsou ale loajální, ze všeho nadšené, přitom ale sebevědomé, nicméně oddané. Pokud v sobě naleznou vzpouru - nechtějí skočit jako ostatní do vířivky a dělat, jak hrozně je baví švitořit se svým idolem v plavkách, nebo si váží svého panenství, případně se nepodvolí všeobecnému optimismu, protože si cení samy sebe, vypadávají, nebo mají problémy. Nicméně žádná z žen v soutěži není uťápnutá služtička - jsou miss, jsou vzdělané či mají dobré nebo zajímavé zaměstnání. Jsou sebevědomé, ale jen potud, pokud se na ně neusměje Ben, Tim nebo Ernesto. Pak zcela zbaveny volních schopností obvinou se kolem jeho krku a podlehnou mocné síle séduction a mužské dominance.
Ano, je opravdu laciné (a lehké) vysmívat se či kritizovat soutěž, jako je tato. A taky to není mým cílem - reality show jsou stabilizovaný televizní žánr, jako talkshow nebo televizní zpravodajství, a cennější je ukazovat na bídu posledního ze jmenovaných, protože to samo sebe vnímá jako garanta pravdy se vší vahou domnělé novinářské autority. I když jazyk nabrušuje již jen ponížení, jemuž se ženám v soutěži dostává už ve vizuální rovině, kdy neustále stojí na podivném trojposchoďovém regálu, seřazené jako flašky vína v samoobsluze, připravené být vyzvednuty (pick-up). Sebeklamné řeči o osobním rozvoji a o tom, že ženy se zde naučí kultivovat svůj charakter, padají do bláta jako obal od sladkého bonbónu už jen tváří v tvář této vizuální symbolice.
Můj příspěvek ale má vést k jinému druhu zamyšlení: a to, jak se asi cítí člověk ve společnosti, která jde skutečně takto daleko v konstrukci dokonalosti a ideálu? Je to něco pro středoevropana zatím naštěstí nepředstavitelného - naprostá vytrženost z ekonomického a sociálního kontextu vytváří ze všech izolované modely, abstrahující z reality pouze tolik, kolik vede k jakési pseudoharmonické představě skutečného člověka. Lidská důstojnost ale znamená opravdovou harmonii, tedy dobré i zlé, chyby i přednosti, pády i slávu, a především: život živý, v jeho zemině, protkané starostí o své vlastní bytí a nebytí. Krásu jak harmonii odpovídající na dokonalost světa v jeho plné hloubce, krásu jako dotek smyslu života, i s jeho lidskou tragédií. Zde však není žádná skvrna dovolena: tihle pánové nemají jediný skutečný problém a jsou doopravdy vším tím, čím chceme podle představ některých být. Dívky jsou tomu jen o krok níže. Inu, patriarchát.

To, co čteme ve studiích mediálních analytiků, se nás často nedotýká tak osobně, protože, ať už si myslíme cokoliv, nejsme ve styku s takto vysoustruženou pseudorealitou, hraničící až s hodnotovým pornem. Jak se asi musí cítit Američané a Američanky? Jak na ně jejich kultura tlačí, jaké modloslužebnictví jim navzdory jejich vysoké religiozitě chystá na každém kroku? Pověstná slonovinová věž na nás důvěrně mává z obrazovky, aniž bychom si kdy vůbec uvědomili, jak jsou naše domácí média pořád ještě ve skutečnosti, jak jsou pořád ještě při zemi a jak málo si dovolí ulétnout mimo problémy všedního dne.
Tento rozdíl budiž nám ale i mementem: za prvé, vzdejme se oikofobie. Ta je zvláště nám, Čechům, dobrým přítelem, vždy ochotným přisvědčit, že "u nás nejhůř". Za druhé, střežme se přejímat vzory, které nás postupně mohou vést do záludných temnot jeskyně tohoto světa: v televizním světě často slýchám žehrání na to, že na západ od našich hranic ví mnohem lépe, jak věci dělat. V tomto případě neví, a pokud si myslíme, že ví, pak nevíme my. Bojme se naleštěnosti, která se zdá být "profesionalitou", a raději si na školách a v produkčních kurzech pouštějme to dobré z dnes ne příliš trendy dědictví té kvalitnější televizní tvorby. Historie učí, že dohnat a předehnat leckdy znamená ztratit sama sebe a probudit se do rána, v němž je celý náš život okupován vojsky cizích mocností. Zde tedy především duchovních - mocností neurózy, heteronomie, neautenticity a ponížení.