Prozumenti všech zemí světa, spojte se!

Zatímco v běžné populaci má Karel Marx pořád ještě pachuť úchylné ideologie totality, současnou sociologii vzrušují jeho myšlenky pořád. Mimo akademickou sféru se většinou zapomíná na to, že Marx byl především brilantní ekonomický a společenský analytik. I když se sníženou schopností předvídat věci budoucí – jeho perspektiva vývoje tříd se spíše nepotvrzuje. Anebo je tomu jinak?

Jak ve své nedávné studii naznačuje švédský profesor Christian Fuchs, Marx se nemusel docela mýlit. Jen svoji teorii nebyl schopen připravit na nástup internetu: ten totiž přináší docela nové podmínky.

Spotřebitel nového věku

Už dříve futurolog Alvin Toffler našel pro spotřebitele konce 20. století neotřelý termín. Člověk, jenž zároveň produkuje i konzumuje, je prozument. Vývoj technologií dal slovu říz: dnes se prozumenty stávají všichni, kteří plní Facebook svými fotografiemi, ale i videy, novou hudbu nebo politickými analýzami. Konzumují prostředí sociální sítě, aplikace, které nabízí a produkty ostatních uživatelů – na tomto základě pak sami produkují další obsahy. A nejen na Facebooku: Twitter, MySpace, Google+ a vůbec všechny sociální weby dávají většinou zadarmo uživatelům prostor, aby sami vytvářeli blogy, tvíty, statusy, ale i sociální interakce a vztahy.

Ne však bezelstně: známým faktem je, že uživatelé se pro majitele sociálních sítí stávají zbožím. Prodávají je totiž inzerentům, a to v luxusním balení. Inzerent má možnost zacílit tak, jako nikdy, prostřednictvím širokého profilu chování, získaném na základě dlouhé historie chování prozumenta.

Fuchs si všímá, že podobně jako v průmyslu i zde se generuje zisk, a tedy i nadhodnota. Je možné ji i vyčíslit, a to pomocí vzorce, v němž se objevuje profit, kapitál, mzda zaměstnancům, kteří vytvořili webovou aplikaci, a mzda prozumentů, kteří ji užívají. Moment! Mzda uživatelů?

Práce bez koláčů

Jestliže Marx ve své době burcoval proti podmínkám dělníků v továrnách, prozument většinou nedosáhne ani na minimální mzdu. Na první pohled absurdní představa, že by uživatel měl být placen za svoje aktivity, je však podnětná. Uživatel totiž nevytváří materiální statky, ale znalosti, které dále kolují internetem. Na nich ve výsledku vydělá např. i zvýšením počtu uživatelů a popularity svého webu majitel sociální sítě. Znalostní dělníci, prozumenti, jsou tak vykořisťováni ještě více, než průmysloví dělníci – za svoji práci nedostávají nic. A přitom produkují zcela zadarmo nadhodnotu, z níž žije kapitál, o němž ani netuší.

Zadarmo či bez adekvátní odměny ale produkují znalostní hodnoty i další členové společnosti, jako např. studenti nebo ti, kteří nemají plnohodnotné zaměstnání. Společně tvoří ohromnou masu, která neodpovídá původním Marxovým představám o třídách, ale přesto v sobě skrývá akční potenciál. O to větší, že moderní technologie dávají šanci vzít výrobní prostředky do svých rukou: jako se to děje v mnoha komunitních projektech.

Po kyberkrku elitě

Ideály? Snad, ale svobodné distribuce operačního systému Linux, Wikipedia nebo WikiLeaks dávají tušit, že kyberdělníci v sobě mohou mít více třídního uvědomění, než ti průmysloví. Sociologové ale prozatím dokazují, že jedinou skutečně uvědomělou třídou je diskrétní elita. Ta nejvyšší, do sebe uzavřená elita politická a hospodářská. Ta, která nadhodnotu nevytváří, ale ve formě zisku konzumuje. Patří do ní málokdo, i když bychom všichni chtěli. A americký sen soudě podle statistik nefunguje – přístupnost této elity i pro nejvyšší či nejvzdělanější vrstvy je tristní.

Až po smrti celebrity budou prozumenti sociálních sítí zakládat události, tryzny a vyměňovat si videa, je otázka, jak dalece si uvědomí, že generují nadhodnotu, o jejíž lehkosti snila celá průmyslová revoluce. Kdesi v jejich srdci však možná buší krev pirátů, kyberkovbojů a komunitních manažerů, kteří pomalu ale jistě pracují na společné budoucnosti. Té, která již nebude potřebovat inzerenty. Anebo to bude úplně jinak?

Psáno pro magazín MEM do čísla reflektujícího mediální a marketingové využití smrti Václava Havla.

Vzpoura budoucnosti o záchranu duše

Diskuse o reformě vysokého školství se potácí u vulgárních představ lenivých studentů, nepraktických oborů a školného. Ignoruje tak jádro sporu: jaká bude naše společnost budoucnosti a kdo jí bude vládnout.

Sociologové jako Anthony Giddens charakterizují naši pozdněmoderní dobu jako éru ovládanou expertními systémy. To znamená, že člověk dnes již není pánem svého života. Rozvoj technologie, hospodářství i organizace společnosti dosáhl takové úrovně, že jej vyvázal i z času a prostoru. Typickým příkladem jsou supermarkety: nepoznáme v nich ani roční dobu, ani místo, kde se nacházíme. V zimě, v létě, v Evropě i Americe najdeme na pultech sushi rýži, pomeranče i rajčata. Domy, v nichž bydlíme, jsou dílem expertů, stejně jako počítač, na němž píši tento text. Bankovní převody, díky nimž jsme odměňováni za svou práci, probíhají mimo naše oči, stejně tak transakce, jimiž svým zaměstnavatelům přinášíme zisk.
Vláda expertů
Svět, v němž se nacházíme, je svět svěřený do rukou expertů, a to navzdory našemu mýtu o demokracii – politikové jsou obklopeni komisemi a radami odborníků, kteří poskytují důvěru ve svá rozhodnutí. Experti hodnotí hrubý domácí produkt, bankrotují Řecko, válčí spolu o globální klimatické změny. Podvody s vysokoškolskými tituly jen potvrzují, jak důležité je v současnosti být expert a jak na ně v našich životech dnes spoléháme.
Odborníky dnes generují především univerzity. A nejen že je kvalifikují titulem, ale především vytvářejí samy struktury odbornosti. Stane-li se nějaký obor lidské činnosti univerzitním, je expertní, ztratí-li tento charakter, může ztratit i svůj význam pro organizaci společnosti. Boj o reformu školství tedy je boj o to, kdo bude určovat, co je a co není expertní. Jestliže by získal větší vliv na vzdělání bankovní sektor nebo technologické firmy, budou ony vytvářet expertní budoucnost. Vzpomeneme-li na globální klima či problémy eurozóny, ti, kteří v budoucnu budou řešit podobné problémy s naší důvěrou, budou odborníci, jež vychovaly školy formátované těmito nebo následujícími reformami ...
Celý článek k dispozici zde jako "Krok ke konci civilizace".
Článek vyšel v magazínu A2 v únoru 2012.

Když marketing slintá

Představme si svět, kde neutajíme jedinou emoci. Kde se vše podřizuje hlubinám našeho já, o nichž ani netušíme, že existují. Kde to nejsme my, kdo poroučí našim očím, kam mají pohlédnout. Svět, který se řídí neuromarketingem.

Provokativně řečeno: neuromarketing je hledání svatého grálu reklamy, zázračného tlačítka, jehož zmáčknutím spotřebitel jako panáček na klíč otevře ústa, aby polknul, cokoliv mu dáme. Módní výstřelek nebo konečně cesta ke skutečnému poznání zákazníka a jeho potřeb? Nebo spíše efektní a efektivní hra s emocemi samotných reklamních pracovníků? Zní to jako sci-fi, vypadá to jako sci-fi a dělají to vědci. Je uvěřitelnější než nejistota kreativní mysli, ale především roztáčí kola technologického byznysu. A přináší podstatnou zprávu o stavu marketingu vůbec.

Neuromarketing můžeme chápat jako novou, progresivní metodu v reklamním výzkumu, která přináší důležitá data. Můžeme na něj ale pohlížet i jako na projev krize celého odvětví lidské činnosti i člověka samotného. Z celého symbolického vesmíru plného vzájemně provázaných znaků, vztahů a kulturních odkazů, zůstává emoce jako základní indikátor lidských chutí. Nebo jinak: z člověka celého zůstává pro neuromarketing jen jeho mozek. Jistě, podobnou redukci provedl už před staletími Descartes, který však došel k pozoruhodně jinému výsledku: myslím, tedy jsem. Tou nejmenší jednotkou, o níž je možné u člověka mluvit, je jeho myšlení. Neuromarketing jako by tuto zkušenost převracel – jediné, co je relevantní, protože měřitelné, je lidská emoce.

Ladislav Köppl, ředitel výzkumné agentury Opinion Window, v nedávném rozhovoru pro magazín Marketing & Media označil emoce za válečný pokřik. Za něco, co vyjde z lidského hrdla, aby zastrašilo nepřítele, ale vzápětí to zmizí. Neuromarketing úspěšně měří právě prchavé pocity, nikoliv stálejší city. Je to jako střet „slabé“ a „silné“ teorie marketingu: zatímco první reklamu chápe jako něco, co postoje spotřebitele nemění, ale jen posiluje, druhá na ni nahlíží jako na dynamickou sílu, která prodej a růst žene. Jinými slovy tu proti sobě stojí vztah a síla, komunikace a válečný křik.

Možná se neuromarketingové metody dají označit za marketing uvnitř marketingu, jako jakýsi metamarketing. Nejlíp funguje za nejistoty zadavatelů, kteří se bojí otevírat kreativní kampaně – kampaně, které nemají dopředu měřitelný impakt, přináší nejistotu. A proto taky sílu marketingového rozhodnutí, jedinečnost a často úspěch. Neuromarketing naproti tomu prodává prostřední, vypočítanou jistotu: světlo svítí, pes slintá. Jako by se ale zapomnělo na to, že ten stejný pes, kterého I. P. Pavlov učil jíst jen pod červenou žárovkou, je i přítel člověka, pes, který donese noviny, pes, se kterým si hrají děti. Tím však není vinen sám neuromarketing, ale krize, k níž inklinujeme. Nejen hospodářská, ale i krize kreativity, komunikace a myšlení. To se redukuje na zapínání žárovek.

Ve skutečnosti tak nástup neuromarketingu signalizuje něco hlubšího: krizi současné vědy vůbec. I když se to tak na první pohled nezdá, současné vědecké poznání má velké problémy s metodou. Celé dvacáté století i se svou kvantovou fyzikou je především budováním vědy o metodě, která nakonec dojde k tomu, že nelze nic poznat s určitostí. V tomto nejistém prostoru tu a tam vystřelí částice poznání mimo laboratoř a společnost si ji vezme jako základ pro hledání pevné půdy pod nohama. Tak jako nás sociobiologie podle vulgárních interpretací údajně učí to, že život je boj motivovaný reprodukčně, může nás neuromarketing stejně vulgárně přesvědčovat, že poznání emocí člověka nás dovede k dokonalému produktu. Oboje je ale stejná lež: člověk je především komplexem a jakákoliv redukce, jakékoliv omezení zkušenosti lidství vede jen k tomu, že člověka ztrácíme.

Neuromarketing poznává sílu emocí a intenzitu přemýšlení, ale neřekne nám nic o tom, jak komunikovat se spotřebitelem, aby byl s naším produktem spokojen, nebo vůbec – aby se stal naším zákazníkem: tedy někým, kdo nefunguje jen na bázi rozsvěcování světýlek v laboratoři, ale je živou bytostí, která náš produkt užívá, která nám pošle zpětnou vazbu, která nám umožní růst. Stejně jako člověk, i produkt, který chceme prodat, je komplex, ne pouze cena nebo odhalená dívka na obalu.

Zkusme se ještě jednou provokativně zamyslet nad světem podle neuromarketingu: nad světem, kde se podařilo nalézt kouzelné tlačítko, jímž jako železné piliny magnetem přitáhneme zákazníky k sobě. Aby toto tlačítko skutečně fungovalo, musí být univerzální, tedy fungovat absolutně. A v tu chvíli není možná konkurence, protože pak by jeho univerzálnost byla zpochybněna. V tu chvíli dochází ke zhroucení trhu, protože přichází hospodářství monopolu, s konkurencí se ztrácí svoboda – jak pro zákazníka, který vlastně neví, co kupuje, tak pro producenta, který pouze prodává, aby prodal. V tu chvíli končí obchod i reklama.

Závěrem: Neuromarketing je jenom nástroj. A jako takový má smysl, stejně jako jiné vědecké metody. Nesmí však být vyškubnut ze svého přirozeného prostředí a zbožštěn. Pokud se tak ještě nestalo, neměli bychom to dovolit – přestal by být sluhou a stal by se pánem. A panská morálka se v dějinách lidstva opakuje často a nikdy nevěstí nic dobrého – na rozdíl od snahy tázat se člověka, jaký je. Celý, se vším, co k němu patří.
Článek vyšel v MEM magazine, 1/2011.