Bezvýchodnost Černého zrcadla je zpečetěna jeho formou, která neumožňuje rozvíjet delší příběh, otevírat skutečné charaktery, a to nejen lidí, ale i jejich světa. Zůstává tak u anekdotičnosti, odpovídající těm nejelementárnějším obavám naší civilizace: jsme všichni ztraceni. V našich duších se skrývá černá pustina, zrcadlící pouze falešné ideály. Ve skutečnosti jsme bezútěšně determinováni žít svět bez svobody, bez možnosti důstojnosti. Svět v němž se lidé - diváci i účinkující - stávají typy. Osobitost, jako zkušenost, zážitek jedinečného člověka mizí. A to nejen v rámci struktury příběhu, tedy jako součást výpovědi, jako memento dystopické vize budoucnosti. Ale především mizí v neobyčejné krutosti filmového příběhu, který neukazuje pád člověka, jako tragédie, ani věčné přitakání životu, jako komedie. Systematicky a s velkým řemeslným umem odtrhává kousek po kousku maso z důstojnosti člověka.
To, co zcela chybí, je krása. Ta se nemusí nutně vyhýbat ani absurdnosti, grotesce. Absurdní svět bratrů Coenů nebo třeba Chaplinových postav není tak krutý. Obsahuje totiž - latentně sice, ale přeci - přesah mimo smyslově zakoušenou bezprostřednost křeččí klece. V Seriózním muži sice protagonista Larry Gropnik ztrácí postupně i zbytky naděje, ale zůstává ve své osobitosti, je jedinečným člověkem, jehož sny i cíle jsou skutečné. Svět kolem mu sice začíná klást odpor, jemuž postupně podléhá - ale i slabost je lidská. Zde má ještě smysl scházet se v synagoze nebo hledat odpovědi u rabínů, zde má ještě smysl vztahovat se k něčemu, protože zde zůstává člověk, jako tělo a duše, ve své komplexnosti, ve své osobní historii, jako individuum, ne typ. Je to Larry Gropnik, ne politik nebo kdokoliv z nás. Tornádo, které se na závěr filmu blíží ke škole, může být trestem i nadějí, protože v tomto světě existuje mravní rovina lidské praxe. Přijmout či nepřijmout úplatek má smysl, stejně jako má smysl láska. Vztah mezi lidmi jako osobnostmi je vztahem, který žije, může se rozvíjet, může nést ctnosti i neřesti. Je to vztah, v jehož rámci může na něčem a na někom záležet a artefakt se může proměnit nikoliv v symbol.
Jak jiný je tučňák origami v Černém zrcadle a tranzistorové rádio v Seriózním muži. První je symbol, znak dívky, kterou pohltil odcizený systém, aby na konci filmu symbol odhalil stejné pohlcení protagonisty Blinka jeho vlastní naději navzdory. Blink ani Abi, dva antihrdinové druhého dílu seriálu, nejsou ve skutečnosti osobnostmi, slouží autorovi snímku pouze k tomu, aby demonstroval bezútěšnost. To je pervertovaná groteska ve své krutosti: polyká lidi, aby vyvrhovala takový svět, jaký chtějí sami tvůrci. Nedává slovo svým postavám, nedává jim život, jedinečnost, skutečnost. Tak je i předseda vlády Michael Callow zbaven jakékoliv naděje, zbaven rozhřešení svého nezaviněného pádu, groteskně materializovaném souloží s prasetem. Zatímco v klasické tragédii nezaviněný pád (omyl - hamartia) odkazuje k řádu světa, který životu poskytuje důstojnost a transcendenci, operuje v mravním řádu, v Černém zrcadle je záměrně svět vnitřně rozhlodán tak, aby jakákoliv lidská důstojnost nemohla ani na chvíli mít naději na svoji existenci.
K takovým úvahám nás vede Blinkův tučňák, dárek od Abi. Naproti tomu tranzistorové rádio Larryho syna Dannyho v Seriózním muži je fascinující vstupenka do jiného světa. Také se v jiném světě - v tajemném rabínském doupěti, jakémsi tunelu do nepochopitelného ticha nezachytitelnosti lidského bytí - opět zjevuje (srovnejme rabínovo doupě s chladnou neosobní celou na konci druhého dílu Zrcadla!). Tento svět může být krásný, protože se zde krása jako východisko z utrpení dává na každém kroku, v každém doteku, dovolíme-li jí to.
Groteskní krutost světa Černého zrcadla nemá pro krásu místo. Proč? Řekli bychom: tvůrci nás chtějí na něco upozornit. Na co? Na to, že se náš svět řídí do záhuby? To je ale přeci nejen klišé, ale i spíše než skutečné sdělení jakási frustrace. Je to spíše psychologický fenomén, než estetický, dramatický nebo filosofický. Svět kolem nás je tak jako tak rozrušován stresem, útoky na lidskou důstojnost, abstrakcí typizací, nedůvěrou k intimitě lidské osoby. Proč ještě o něčem takovém točit? Abychom prohlédli? Nemá být snad umění více krásou než myšlenkou?
Krása dává člověku vědomí toho, že svět není bezútěšný. A to i za cenu toho, že divákovi ukáže krutost. Krása - na rozdíl od kýče - nelže. Ukazuje utrpení, jako v žánru piety, ukazuje absurditu, jako ve filmech bratří Coenů. Vždy ale ukazuje transcendenci, tedy to, že bezprostřední smyslová zkušenost bolesti, utrpení, násilí, křivdy, nenávisti či bezuzdné vášně není vyčerpávající. Že je zde cosi "za", domyslný svět, jak by řekl Kant, v němž existuje důstojnost, naděje, mrav. Ctnost člověka tak může být zpochybněna, člověk může být vykreslen jako člověk zločinu, lidský svět jako místo špatnosti. Tento svět může být portrétován takový, jaký je. Ale přitom v něm zůstává jeho krása: tajemná spojnice mezi ním a obecností, to, co z jedince dělá podílníka na celku, dává člověku jeho účastenství na lidstvu.
Proti tomu stojí svět prostě krutý: svět dekapitovaný, jemuž byla podříznuta tepna, zásobující jeho bezprostřední tělo smyslem z duše, kterou nevidíme, necítíme, ale která existuje. Krutý svět, jako svět, v němž je umělecké dílo lejnem v plechovce, je svět neupřímný, protože neříká celou pravdu. Je to svět bezhlavý - svět, jenž si odřízl hlavu pro to, aby krví zamazal své šaty a stavěl je na odiv: hle, takový jsem. Bezútěšný, bezvýchodný. Jenže to je lež, pouze odvrácená strana měsíce. Stačí jej jen obletět (nebo snad lépe: podívat se ze Země!) a uvidíme, že nemá pouze temnou stranu, ale i světlou. Stejně jako svět není jen krutý, ale i krásný.
Černé barokní zrcadlo v kaplích bylo mementem mori: pamatuj na smrt, i ty zemřeš. Mělo vést k pokoře a k osobní meditaci nad smyslem transcendence člověka. Seriál Černé zrcadlo je sice zajímavým příspěvkem k anatomii účinků a rutiny médií, ale jako zpráva o světě či umění nesahá baroknímu zrcadlu ani po kotníky. Je jako dítě, které se naučilo mluvit, ale neví, co říct, protože se samo, dobrovolně, vzdalo jazyka. Jen naprázdno vyráží slabiky bez obsahu.
Tou podstatnou otázkou není, co chtěli autoři dílem říci, ale proč se neustále v naší dramatické, výtvarné, hudební i literární tvorbě snažíme skalpovat sami sebe, vyvrhujeme své vlastní vnitřnosti a cítíme se při tom být ohromně intelektuálně naplnění. Přitom není hloupějšího světa, než světa, který ztratil hlavu.
3 comments:
Nesúhlasím.
Seriál sa nesnaží o grotesku (aspoň nie v slovníkovom význame slova, ktorý predkladáš, ale asi mu tak ľudia v bežnom význame slova ani nerozumejú) - groteska využíva humor a vtip, ten tam predsa primárne nie je (možno sa to tak môže zdať v prvom diely o sexe s prasaťom). Žiadna situačná komika.Na druhej strane sa seriál často opiera o absurditu, tá ale nemusí byť vždy iba vtipná - dobre použitou absurditou človeka môžme prekvapiť,priviesť k reflexii, otázkam...duplom ak BM vnímame ako britský seriál určený primárne britskému publiku, ktoré má cit pre situačnú absurditu v krvi. A Black mirror práve toto podľa mňa robí výborne.
Myslím, že i strata jedinečnosti postáv ako o tom píšeš má svoj význam, aby sme si otázky kládli ľahšie a nevyrušovala nás postava ako taká. Seriál sa nesnaží budovať heroických hrdinov, či opak - loserov, s ktorými súcitíme. Ukazuje civilne proste ľudí, akýchkoľvek, nie príliš osobne - tak, aby si každý z nás dokázal predstaviť seba, svojho partnera,suseda, či svoje deti na ich mieste, jedného dňa. O čo sú potom tieto charaktery "skutočnejšie".
A postavy predsa nežijú "svet bez slobody", beznádejný, momenty slobody sú predsa v seriály jasné - premiér môže prijať i odmietnuť sex s prasaťom, holka môže odmietnúť i prijať pornografickú kariéru, muž si môže vytiahnuť i ponechať pamäťový čip... situácie nie sú bezvýchodiskové
Kladieš otázku: Proč sledujeme krutost bez jakékoliv možnosti jejího překonání? Jednoduchou odpoveďou by bolo: pretože sa nemôžme neustále snažiť stavať do úlohy bohov, ktorí musia prevziať nad všetkým kontrolu. Otázkou je, prečo nedokážeš sledovať krutosť bez jakékoliv možnosti jejího překonání?
Duplom ak je to sci-fi seriál, teda médium, o ktorom vieme,že nezobrazuje realitu, maximálne jej možnosti. V takom momente predsa môže mať význam sledovať krutosť, pretože zakaždým, keď sa jeden z aktérov rozhoduje, či ktosi je krutý, núti nás to morálne rozvažovať tak ako to asi v tom momente robia oni. Vypla by som ja tú televíziu ak by na nej mal predseda vlády sex s prasaťom? Odmietla by som ponuku vymaniť sa z bezútešného života za cenu pornografie? Nechala by som si vytiahnuť pamäťový čip? Dokázala by som odolať pokušeniu nahradiť milovaného človeka ktorý umrel prístrojom?
Rozdiel s Cohenovým Serióznym mužom vnímam tiež inak. Je to film, na ktorý nejde utvoriť si názor, pretože sám žiaden názor neobsahuje. Čosi popisuje, čosi ukazuje, ale bez významov, pre mňa omnoho chladnejšie než explicitný BM. Práve Seriózny muž v konečnom dôsledku nesie bezvýchodiskovú správu: a aký to má všetko význam, zmysel? všetko to chodenie za rabínmi, každodenné ľudské maličkosti, keď na konci je vždy nevypočítateľné tornádo? Kdežto BM ukazuje človeka ako často nepochopiteľnú, absurdnú bytosť, ktorá môže byť slabá a prízemná, pretože to je ľudské, a žije v hrozných podmienkach - ale predsa žije.
Možno autori nechceli poukázať klišoidne na to, že sa náš svet rúti do záhuby, ale na to, že človek vždy ostáva človekom, má rovnaké vlastnosti, pozitívne i negatívne, ale v iných podmienkach - jeho žiarlivosť môže byť vyburcovaná napríklad technikou, rovnako ako jeho túžba po kráse a pohodlí, či nadšenie pre bulvárne sexuálne zábery, či túžba technikou prekonať smrť, ale i vzťahy, láska, smútok, znechutenie...Ani v neľudských podmienkach obklopení technikou ľudia neprestávajú byť ľudskí.
BM je pre mňa dobrým mementom mori. Pamätaj na to, že i ty môžeš stáť (a často už dnes stojíš) pred podobnými rozhodnutiami, čeliť podobným podmienkam - nájdi v sebe teda pokoru a pýtaj sa po zmysle - prečo by som sa mala rozhodnúť inak ež oni?
Celá podstata věci je v tom, že v Zrcadle postavy nemohou morálně jednat, protože nejsou postavami skutečnými, jsou typy znásilněnými mechanismem teze - jsou vedeny jako loutky autorem, aby nakonec udělaly to, co on potřebuje. V Seriózním muži s celou jeho bezvýchodností jsou ale živými postavami, které se sice plácají v ne-smyslu svého života, ale skutečně mohou žít. Mravní rozhodnutí postav ve světě Zrcadla jsou iluze, žádné řešení není řešením. Absurdita je bezvýchodná, absurdita může vést k rozvažování nad svým vlastním životem, ale sama absurdita je amorální, nemá žádnou morálku, protože ne absurdní (ne-smyslná), nemá východisko. V tomto absurdita ztrácí schopnost člověka vykreslovat jako člověka a zobrazuje ho jako mechanismus. Nevidím jediný důvod, proč se na něco takového dívat v roce 2013. Připomínek těchto absurdit jsou plné ulice, média, divadla, literatura. Je to mechanické zpracování tisíckrát viděného a tato krutost je tedy krutostí bezúčelnou. Že někdo může na základě tohoto seriálu mravně rozvažovat neznamená, že seriál sám o sobě má nějaký mravně relevantní étos - že obsahuje lidskou svobodu a lidskou hodnotu. Tu naopak neobsahuje. Jako memento může fungovat jen hypoteticky ve chvíli, kdy člověk tuto důstojnost již má v sobě. Pokud ne, může vyvolat nihilismus. A to prostě proto, že žádnou skutečnou myšlenku v sobě nenese. Humor sám o sobě není hodnotou. Humor, který znásilňuje postavy a vysmívá se jim (humor švejkovský) je humor ne-smyslný (absurdní), humor, který - opět - není nic nového a nenese žádný přesah, tedy, odcizuje člověka jemu samému. Člověk se konfrontuje s iluzí světa absurdity, aniž by tento svět měl možnost nebýt absurdní. Podmínkou k tomu je, že je to svět obývaný lidmi. V Zrcadle žádní lidé nejsou (na rozdíl od jiných britských seriálů, vztáhneme-li to na národní kinematografii, Červeným trpaslíkem počínaje a Black books konče - zde jsou skutečné, plnokrevné postavy).
Teprve nedávno jsem zhlédnul první dva díly série Black Mirror a při hledání recenzí jsem narazil na Vaše stránky. S velikým zájmem jsem si přečetl Vaši reflexi seriálu; a musím uznat, že je velice inspirativní, hluboká (vzhledem k předmětu kritiky možná až moc) a originální, a to i přesto, že s ní vůbec nesouhlasím. V podtextu Vašeho příspěvku cítím jakýsi moralistní akcent, když vyčítáte tvůrcům, že místo – a teď trochu záměrně zjednodušuji – aby spiritualizovali a transcendentovali, tak falešně a prázdně typizují a karikují. (Domnívám se, že typizace „která zobrazuje skutečnost pomocí obvyklých nebo výrazných vlastností, které jsou přiřčeny jedinému člověku, který se tak stává typickým zástupcem zobrazované skutečnosti“ je něco, co je uměleckému dílu vlastní. A nejsou snad groteskními karikaturami i hrdinové jednoho z nejgeniálnějších románů minulého století, Zaslepení E. Canettiho, kteří – abych použil vašich slov – jsou „determinováni žít svět bez svobody, bez možnosti důstojnosti“.) Soudě podle Vašeho přísného hodnotového měřítka by neobstála většina moderního umění. Vaše výtky tvůrcům seriálu mi připomínají výčitky (pseudo) marxistických estetiků na adresu Franze Kafky za minulého režimu, který údajně odhaloval a diagnostikoval problémy své doby, nicméně nebyl schopen nalézt konstruktivní a smysluplné řešení. Zkrátka a dobře mi přijde, že jste vůči tvůrcům nespravedlivý v tom, že v jejich díle hledáte něco, co tam, ať již z hlediska žánru či autorské intence, být nemůže a až příliš do něj promítáte své vlastní představy o ideálním umění. Podle mého názoru jde v případě BM o inteligentní televizáckou pop zábavu. Nic více, nic méně. Jistě, můžeme se bavit o originalitě výchozí zápletky, o tom, jak tvůrci na ploše necelé hodinky dané téma motivicky rozvíjejí, nad pointou příběhu apod., ale chtít po tvůrcích „osobní meditaci nad smyslem transcendence člověka“ mně přijde nepatřičné a nadsazené.
Z Vaší kritické glosy cítím ozvuky Tarkovského úvah o umění, které jsou pro mě mnohdy svým nabubřelým patosem, hlubokomyslnou rétorikou a spiritualismem někdy nesnesitelné. Je to možná tím, jak jsem vnitřně ustrojen a že můj postoj ke světu je spíše cynický a v mezích zdravého rozumu nihilistický. Možná právě proto jsem náruživý čtenář Haškova Švejka, kterého Vy odmítáte a jehož geniální humor nepochopitelně obviňujete, z „ne-smyslnosti“, kde „není nic nového a nenese žádný přesah … odcizuje člověka jemu samému.“ Myslím, že již Karel Kosík, ale i Přemysl Blažíček dokázali velikost a uměleckou hodnotu Haškova románu, odhalujícího groteskní povahu moderní doby, v níž je tragično, o němž píšete i Vy, nemožné.
Post a Comment