Pokus o typologii akademiků

Za svůj dosud krátký život akademického začátečníka v oboru humanitních věd jsem se jako student či kolega setkal s různými druhy lidí. I když nelze jistě podat kompletní výčet, rád bych se s vámi podělil alespoň o tři typy, které mi přijdou pozoruhodné.

Vědci - a to nikoliv tak, jak se toto slovo často používá mezi lidmi. Tedy ne ti, kteří v bílých pláštích obsluhují elektronové mikroskopy, i když mohou jimi být rovněž. Poznáte je po ovoci jejich: jejich přednášky jsou inspirativní a zajímavé, o jejich práci se jen málokdy dozvídáte od nich samých. Často netušíte, s kým máte tu čest: teprve, když nahlédnete do jejich životopisů či zpovídáte jiné kolegy, zjišťujete rozsah jejich renomé, které často zasahuje daleko za naše hranice. Brouzdáte-li jejich bibliografiemi, nalézáte pozoruhodná díla, která prozkoumávají jevy našeho světa novýma očima, anebo starýma, ale bystrýma a zapálenýma. Ve své publikační činnosti vynechávají či vůbec nemají to, co by s jejich prací nesouviselo nebo nestálo za to číst. O své publikační činnosti nemluví. A mluvíte-li s nimi, potom mlčí, pozorně poslouchají a poté váš vklad do diskuse ocení a sami rozšíří - s velikou pokorou. Ač je jmenuji vědci, přesto o vědě mluví málo a setkáte-li se s nimi u zkoušky, máte pocit, že jste na přátelském rozhovoru (i zde jsou výjimky, ale z pedagogických důvodů o nich pomlčme). Až po vyjití z místnosti si uvědomíte, že uplynuly dvě hodiny a byli jste vyzkoušeni prakticky z celého studia. A přitom vám vědec snad ani jednou neodporoval! Maieutické umění v praxi 21. století. Jsou skromní a pokorní a i když mají být na co hrdí, nikdy vám to nedají najevo. Na vaší práci je zajímá vaše práce, nikoliv to, co v ní sami vidí nebo by chtěli vidět. V úctě mají každého, kdo s nimi zapřede rozhovor a na tyto rozhovory chodí (povětšinou) včas. I když mnohdy vypadají jako konformisté, jsou to bohaté osobnosti vybočující z davu mohutným krokem.

Speciálním poddruhem - nikoliv ve smyslu eugenickém - jsou filosofové, tedy takoví vědci, kteří ve svých rozpravách o vědě, jíž se zabývají, myslí především na život. I jediné setkání s nimi může znamenat změnu života a velké naučení. Málokdy plýtvají cizími slovy a slovo výzkum není v jejich rejstříku (ač jsou mistrnými metodology). I když jsou matematikové nebo botanici, rozhovor s nimi je o tom, jaký má být člověk, co je dobré a co krásné.

Vědců i filosofů můžeme naštěstí nalézt stále ještě dost, i když se bojíme, že vymírají. Máme-li štěstí, najdeme jich na jednom místě i více či množství, a pak vznikají výjimečné katedry či ústavy. I takové jsou u nás.

Mystikové - smutná kategorie těch, kteří na své dráze nepotkali mnoho vědců a filosofů a velmi brzy ztratili sílu a odvahu pro akademický život. Často díky tomu, že byli obklopeni převážně encyklopedisty, o nichž níže. Pro mystiky se akademická pravidla, univerzitní politika a svět vysokých škol a vědeckých ústavů staly nepřáteli, jejich představy o smyslu umění a věd pomlela realita jako Chaplina soukolí Moderního světa, jen často bez toho vtipu. Stačilo by jim v poklidu prodlívat ve stínu vědců a filosofů a meditovat o sobě, o světě a vesmíru, na svoji vlastní práci potřebují čas a koncentraci - a to vše jim svět nedopřává. Vzdávají studium či věděckou kariéru a jako smutní klauni se stahují do civilních povolání, na venkov či zcela do sebe.

Jejich specifickými soudruhy jsou vyhořelí - ti, kteří v takovémto stavu nedokázali odejít a i když se vydali po stezce vědců, konformita kolem nich je vyhlodala jako vyvařenou kost.

Encyklopedisté se naproti tomu považují za vědce a filosofy. Podíváte-li se do jejich životopisů či bibliografií, najdete přiznané kde co, včetně všech možných doslovů, proslovů a výstupů. Často jsou zcela mimo jejich obor či jsou uplatňovány na univerzitách a místech pochybné pověsti. To, čím si my začátečníci stloukáme první příčky akademického žebříčku, encyklopedisté používají jako paternoster své kariéry. Encyklopedisty je zveme pro to, že jejich práce i přednášky jsou jakýmsi seznamem znalostí, vyzobaným z široké stráně vědy a filosofie; dohromady ale nedávají nic. Tak vypadá i jejich zkoušení: opravdu zkouší, nedokážou vést rozhovor. Často se u nich student či studentka zaseknou na výkladu nějaké teorie, aby ji pak v rozhovoru s vědcem či filosofem pochopili během krátké chvíle. Dogmatické trvání na znalostech vede k tomu, že se jejich knihy často nedají číst a pokud ano, pak jsou plny citací a odkazů, z nichž bolí hlava. Po jejich přednáškách a rozhovorech s nimi má člověk pocit vlastní malosti (tedy přesný opak než u vědců a filosofů) a nezřídka kocovinu - tupou bolest hlavy, že tyhle věci skutečně nejsou pro nás smrtelníky. Encyklopedisté často a mnoho mluví o vědě, často a mnoho mluví o sobě. Na jejich přednáškách i u stolu slyšíte, s kým vším se znají a komu kde co kritizovali a jak on jejich kritiku obdivně přijal. Mají názor na vše a neumí mlčet. Tváří se jako osobnosti, ale jsou konformisté: neumí pomoci, zastat se nebo být uctiví k nikomu jinému, než k sobě. U zkoušek často pohrdají studenty svým oblečením či chováním, na rozdíl od vědců a filosofů, kteří se buď skutečně neumí oblékat, nebo se za tuto svoji neschopnost tiše stydí (existují i výjimky z tohoto pravidla, ale ty spíše potvrzují pravidlo). Na konzultace chodí zásadně pozdě, nebo je neuctivě prodlužují.

Jejich speciální kategorií jsou akademičtí začátečníci, kteří nakročili cestu k encyklopedismu, říkejme jim wannabe, tedy jazykem v němž rádi mluví. Na konferencích si sedávají na důležitá místa, producírují se se zahraničními návštěvami kolem fakulty, aby je každý viděl, a rovněž znají kde koho. Často studují velmi dlouho a bohorovně vysvětlují, že tomu tak je pro to, že jsou příliš zabráni do své práce. Anebo to vůbec nevysvětlují a cítí se být docenty, když s odřenýma ušima publikovali svůj první odborný článek. Jsou na nejlepší cestě stát se uznávanými encyklopedisty. Velmi často používají slovo "vědec".

Těch posledních je na našich ústavech a katedrách bohužel stále dost a dost k tomu, aby tu mohli být i mystikové a vyhořelí. Není možné s nimi bojovat, ale lze si zachovat duševní hygienu čtením dobré literatury a stykem s vědci a filosofy.

Nejde však o nic nového: už Sókratés se prý ptal Hippokrata (nikoliv lékaře, ale syna Apollodorova), když chtěl jít k Protágorovi, proč právě k němu? Proč člověk svěřuje svoji duši kdekomu, o němž se povídá, že vyučuje? Sókratés vede Hippokrata, aby si pečlivě vybíral ty, s nimiž rozmlouvá, aby pečlivě volil své učitele. Jaké poučení pro nás!

O vnitřním nepříteli

České umění se vyhýbá patosu. Tvrzení, které má povahu klišé: a jež by snad ani nemuselo být tak těžké dokázat. Tragikomedie, ať už ve formě dramatické, výtvarné či i hudební (často oceňovaná hudební "hravost", o níž slyšíme mluvit), je - jak si často obdivně všímá i polská literatura - ryze český způsob, jak se vyrovnat se svým údělem. Společenským, osobním. Jenže neschopnost patosu otevírá otázku, kde končí smích a začíná výsměch, kde hledat odpovědnost, jestliže každý problém lze překonat sladkobolným (často sentimentálním) úsměvem? Hřebejkovy filmy a šabachovské vzpomínání jen stále znovu a znovu prohlubují tichý národní předpoklad, že stejně je všechno jedno a soukromou vzpouru je nejlépe vtisknout do malých rolí zbabělých úředníků, vyhaslých sochařů, zklamaných vojáků a ostřihávačů stránek v občanských průkazech.

Kamil Fila se věnuje Hořícímu keři Agniezsky Holland - polskému a vzhledem k renomé režisérky také nadnárodnímu patosu zacílenému na Palacha. Vlastně velmi nečeský čin staví radikální osobní mučednictví, světlo v šeru, jako výpověď pro současníka. Fila na závěr své recenze poznamenává:

"Složitost dnešní doby však neumožňuje tak snadno říct, co je hlavní nebezpečí, kdo je nepřítel a co přesně láme charakter. Palachovský étos měl svou rezonanci v éře nesvobody, byť i tehdy byl zlehčován a umlčován. V éře otevřených možností, ale také mnoha svodů a konkurenčního tlaku spíše ze sebe můžeme dělat snadněji blázny, kteří se znečišťují moralistickými hesly, ale konce svých činů nedohlédneme." (Respekt 5/2013, Hořící keř v nečitelné době)

Tři teze: složitá doba nezná jasného nepřítele, Palachův čin je činem doby nesvobody (implicitně tedy doby jasného nepřítele), v dnešní době (otevřená doba, doba svodů, konkurence) podobný čin z nás dělá blázny.

Dodatková teze, jež je velmi zajímavá: konce svých činů nedohlédneme (rozuměj dnes).

Pozastavme se nejprve nad tím, že není zcela jasné, co Fila myslí ve svém argumentu tím činem, jenž z nás "snadněji dělá blázny". Implicite cítíme, že jde snad o skutek Palachův, nemáme však jistotu, Fila zde není jasný. Co z něj je to, o čem mluvíme? Étos? Toto slovo, tedy mrav, to, co se líbí, by nás odkazoval jednak k tomu, zda čin nějak svojí dobou "rezonuje" (což je ovšem vzhledem k tomu, jak rychle a bez problémů nastoupila normalizace, spíše roztomilá intelektuální metafora), jednak k tomu, že vyjadřuje určitou mravnost, výraz objektivace morality. Tedy situace, kdy člověk, jenž vnitřně cítí mravní rozpor s něčím ve svém okolí, toto dá jasně najevo, co víc: pokusí se tím své okolí ovlivnit ("jsem první pochodeň") a zpochybnit, nalomit a strhnout mravnost společnosti k tomu, co sám považuje za správné. Nebo snad myslí Fila akt samotný - upálení? Myslím, že takto úryvek nemluví. Pokusme se tedy sebevraždu vnímat spíše jako výraz absolutnosti vztahu k mravnímu požadavku.

Mluvíme o "době nesvobody" a "době složité", to je klíčová opozice. "Svody" a "konkurence" jsou vlastnosti, jež bychom lehce našli i v době normalizační. To, že je Fila zdůrazňuje především ve vztahu k dnešku, by jen ukazovalo, jak aktuální je hledání styčných bodů současnosti a období nedávného (z hlediska dějin včera). "Ne-svoboda", jasná představa čehosi nepříznivého, zlého, především ale jasného: cítím-li se nesvobodný, jsem omezen, vím to, že tu není to, co tu být má. I když forma může být mnohá, jasné je vymezení negativní, omezující. Na straně druhé je tu "složitost" - nacházím-li se ve složité situaci, nevím, co mám dělat. V nesvobodě rovněž nemusím vědět, co dělat, ale vím, co tu má být, co chci - být svobodný. Ve složité době nemusím vlastně ani vědět, co chci. Dokonce ani nemusím chtít, složitost může vést k nihilismu: nic nemá smysl.

Tak blízké poznání! Vzpomeňme na počátek našich myšlenek, tragikomický étos české sebereflexe: i když jsme žili v době nesvobody, odpor vlastně neměl smysl a byli jsme odkázáni do svých malých "pelíšků". Nepřítel byl příliš velký, příliš rudý, příliš sovětský. Příliš daleko. Vždycky hrozil a také zahrozil výsadek odkudsi zdaleka. Nepřítel byl za branami, v nich či u nás, byl tu: nepřítel. Zároveň ale tento pocit rovněž implikuje složitost: jak se zachovat? Pohlédněme do tváře hřebejkovských postav: má smysl se obětovat? Lze se obětovat? Co rodina? Co mé zaměstnání? Co život? "Tragikomický" výklad každodennosti normalizace ukazuje, že ani dnes nevnímáme minulost jako jasnou: ano, svobodní intelektuálové, underground, ti všichni "mohli" být mravní, postavit se režimu. A měli. Takový požadavek máme i na naše současné politiky: naposledy to veřejnost a mnozí umělci spočítali Janu Fischerovi v prezidentských volbách. Člověk, který vstoupil do KSČ z kariérních důvodů je mravně nečistý. Ale co my ostatní? Co "běžní lidé"? Náš film, literatura i vzpomínky ukazují, že doba byla pro "běžného člověka" stejně složitá, jako je dnes. Navzdory jasné metafoře nepřítele, již jsme si artikulovali. Stál před kompromisem, před nezřetelností, před licitací se svým vlastním osudem.

Dobře tedy: namítne oponent. Ale dnes není doba nesvobody, jsme společnost "otevřená", jak píše Fila. Kde je tedy nepřítel? Zde vidíme liché spoléhání na politickou metaforu. Nepřítelem přece není komunismus, fašismus, kapitalismus ani Václav Klaus, jak snad mohl naznačovat poslední léta třeba Michal Viewegh. Nepřítelem jsou určité vlastnosti, postoje a vlivy, které nám znemožňují být mravnými. Jistě, existuje i "nepřítel" v politickém smyslu, ale to je nepřítel ideologický, ne mravní. Pokud Palachův čin vnímáme takto politicky - pak je opakovatelný kdykoliv. Jakákoliv doba může být "dobou politické nesvobody", záleží na optice, jíž na ni pohlížíme. Tento ideologický výklad vynechme, mluvili jsme - i Fila - o mravnosti, o étosu.

Mravní nepřítel je tedy vždy nejasný, vždy složitý, protože je situační. Zjevuje se nám tehdy, když jednáme, toužíme, myslíme - tedy tehdy, kdy se dotýkáme mravnosti (neboť není mravu pouze v činu, jak věděl už Tomáš Akvinský). A zjevuje se nám vždy v jiné podobě a zjevuje se nám třeba i v zrcadle. Nepřátelé můžeme být sami sobě i my, svými slabostmi, svojí zbabělostí, svojí ctižádostí. Svojí pýchou, jež není jen druhem hrdosti, ale je širší - je to superbia, zdroj všech nectností. Nevnímejme pýchu pouze omezeně, jako druh ješitnosti, ale nahlédněme do ní hlouběji: je to náš předpoklad, že jsme důležitější, než ostatní, že láska k nám je důležitější než láska k ostatním. Že naše dobro je důležitější než dobro jiných. Že naše slabost je menší než slabost ostatních. Že naše pochybení je omluvitelné, zatímco u jiných - těch, co například vstoupili do KSČ - se nedá omluvit nikdy.

Superbia - pýcha - vede člověka k tomu, aby ostatní posuzoval přísně, ale u sebe viděl všechnu složitost světa. Pýcha nás vede k tomu být slepý k životům jiných, k jejich komplexnosti. Nevnímat je jako účely o sobě.

A hle, zde vidíme jednoho z nepřátel ve velmi jasném světle. A z něj povstávají další, aniž bychom k tomu potřebovali politické kategorie. Nelze souhlasit s tím, že v dnešní době není nepřátel, kteří by nám brali naši svobodu: pouze tehdy, pokud svobodu ztotožníme s pýchou. V takovémto zvrhlém pojetí bychom ale za nepřátele prohlásili všechny ty, kteří prospívají nám samým, kdo nás uznávají jako účel o sobě, byli bychom tak v důsledku i proti sobě.

Zpět k naší úvaze: palachovský čin, vyňatý z klína politiky, je činem, který chce zažehnout světlo v nastávajícím soumraku mravů, tedy podmínkách chování společnosti. Jde o čin, který není pyšný a sobecký, protože dává vše ze sebe (život), aby otevřel oči ostatním. Není to sebevražda, je to sebeobětování. Ale mravnost ostatních tím neovlivní přímo. Ani nemůže: i v nesvobodě jsme všichni svobodní a volíme. Palachův čin nedokázal v krátkodobém výhledu změnit pohled lidí, zbavit je jejich nepřítele, jímž nebyl komunismus, ale postoj ke svému okolí, jedno z dítek nepřítele pýchy. A to i když se sám tohoto nepřítele zbavil. Totalita, normalizace - to vše byl vlastně důsledek tohoto mravního podloží, jež bylo podmínkou pro to, aby husákovský režim úspěšně zakořenil.

Z dlouhodobého hlediska nás ale Palachův čin inspiruje i dnes, a to právě tak, jak jsme ukázali. Může nám ukázat i na jiného nepřítele, než toho jasného, zřetelného. Na nepřítele, jenž stojí před námi. Potom neplatí, že "nic nemá smysl", že nedohlédneme svých činů: naše činy mají význam o sobě již tím, že jsou mravné. Mravnost je hodnota sama o sobě, člověk má být dobrý, protože k dobru vše směřuje. Protože však člověk nemůže nikdy být naštěstí zcela dokonalý - přestal by být člověkem - říkáme, že lidé jsou dobré vůle, jak si všiml již před lety Jiří Pechar. Tedy, že usilujeme o to, být dobří, mravní. A to je zachováno i dnes, v době složité jako ta předešlá, i když snad méně přehledné.

Ještě je tu ale jedna vážná věc, jíž se musíme věnovat: Filův strach z toho, že se "znečistíme moralizujícími hesly". Tedy strach z farizejství, když vklouzneme do Pecharovy úvahy, k níž jsme se před chvílí připojili. Ve svém eseji Dobré a špatné ukazuje, jak nebezpečný tento extrém je a jak je vlastně škodlivý pro morálku, protože ji kastruje a zbavuje autentičnosti. My bychom to mohli říct jinak, než Pechar: farizejství je výronem pýchy na povrch člověka tím, že ona ovládne to, co ji samou má zničit, ukradne tomu jeho zbraně a nástroje, oblékne se do nich a dosáhne nové síly. Jako když cizí vojsko zajme náš výsadek, prozkoumá naše strategie a naučí se je - a my jsme pak náhle bezbranní. Nebo jinak: jako když totalita využije mravnosti a učiní z ní svojí vlastní rétoriku: pohlédněme do tváře těm, kteří se smějí naší společnosti svojí falešnou buržoazní morálkou! Komunismus byl zvrhlý tím, že lidi soudil mravně, i když na to neměl - jako jakýkoliv režim - právo.

Moralizování, farizejství, to, o čem mluví Fila, není jen věc dneška, je to obecná vlastnost těch, v nichž pýcha zvítězila nad svědomím. Je to opět další redukce životů ostatních, je to nejen druh pokrytectví, ale vůbec nepochopení toho, jak lidský čin v jeho mravnosti funguje. Jak jsme viděli, moralizování je zároveň i vlastností politických režimů, které jeho prostřednictvím normalizují společnost.

Ani v tom nemůžeme souhlasit, že by šlo o jev archaický, vymizelý. I zde palachovský étos je stálou inspirací: ne v tom, abychom se upálili na protest proti režimu. Taková interpretace Palachova činu jej redukuje na politický sentiment. A rovněž ne pro to, abychom si uvědomili nebezpečí komunismu - to je zase jen jiný druh farizejství. Musíme si uvědomit nebezpečí toho v nás, co je hlubší než politická ideologie: našich postojů, činů a skutků, které mohou zparchantět naši duši i duši obce.

Tito nepřátelé jsou vždy nečitelní. O to více se musíme snažit. A klidně kvůli tomu buďme za blázny. I ve své době Palach byl.