Připraveni na lásku?

NBC rozdává lásku v nové reality show Ready for Love. První dva díly odhalují, že nepůjde o nějakou formální ani myšlenkovou inovaci a pořad zůstává zcela v intencích reality TV, na níž je zvyklý už i český divák. Dokonce i studio, v němž se jednotlivé postavy setkávají, nemůže nepřipomenout i nepozornému oku typické kulisy Superstar - a to i díky barevnému ladění. Ani láska či svádění není v televizi nic nového: po všech možných farmářích, kteří hledali své ženy, se dokonce na obrazovky díky VH1 dostal i tvrdší kalibr bezskrupulózního la séduction pour la séduction ve formě "vyzvedávacích umělců" - The Pickup Artist, v nichž zábavu nesmělým mladíkům obstaral sváděcí guru Mystery. Když tedy nic nového, proč ztrácet slova?

Možná právě pro to, že poměrně všední pořad ukazuje, jak - naštěstí - jsou ještě stále domácí svět a svět amerických médií od sebe daleko. Tři hlavní aktéři, o jejichž srdce se děvčata utkají, jsou unikátními příklady pohádky: Ernesto je povoláním "filantrop", žije v dokonalých rodinných poměrech a díky dokonalému finančnímu zázemí může dokonale pomáhat světu. Nicméně nebojí se ani ušpinit - dokáže např. položit podlahu nebo přivrtat poličku v domě, který potom prodá, aby pomohl třetímu světu. Špinavý blonďáček Tim je rocková hvězda, která ale nebyla schopná pro svůj divoký život prožít utěšující lásku. Protože si to Tim uvědomil, změnil se a s podobně dokonalým rodinným a finančním zázemím nyní hledá ženu, s níž by žil jako dokonalý partner. Vrcholem dokonalosti je ovšem živočišný Ben, který - sotva se na obrazovce objeví - se hned líbá se dvěma soutěžícími. Ta první z nich, Rachel, bohužel, za to dostane od dohazovačů, v originále matchmakerů, kteří celou aktivitu zpovzdálí sledují, kontrolují a ovlivňují, trest, na jehož základě ze soutěže vypadne, sotva se do ní dostala. Ani superhrdinský oblek ji nepomůže. To však není zdroj Benovy dokonalosti. Ben je totiž vysoce postavený manažer, samozřejmě nemocnice, nikoliv naftařské firmy kupříkladu, který mimo svoji pracovní dobu sní o ženě, jíž dá vše: a buší do boxovacího pytle. Vyvinutost jeho "pekáče buchet", jak se u nás říká, tedy přesněji musculus rectus abdominis, je tedy enormní. Je přitom ale citlivý a něžný chlapec.

Všechny dívky, jež se soutěže účastní a vyjíždí v podivných zdvižích podobných krabicím na panenky,  jsou v péči stylistek, takže i když zasednou k dokonalé svačině pod krásným stromem poté, co se s Ernestem válely v bahně v rámci nějakého dětského bootcamp simulátoru, jsou stále svěží. Především jsou ale loajální, ze všeho nadšené, přitom ale sebevědomé, nicméně oddané. Pokud v sobě naleznou vzpouru - nechtějí skočit jako ostatní do vířivky a dělat, jak hrozně je baví švitořit se svým idolem v plavkách, nebo si váží svého panenství, případně se nepodvolí všeobecnému optimismu, protože si cení samy sebe, vypadávají, nebo mají problémy. Nicméně žádná z žen v soutěži není uťápnutá služtička - jsou miss, jsou vzdělané či mají dobré nebo zajímavé zaměstnání. Jsou sebevědomé, ale jen potud, pokud se na ně neusměje Ben, Tim nebo Ernesto. Pak zcela zbaveny volních schopností obvinou se kolem jeho krku a podlehnou mocné síle séduction a mužské dominance.
Ano, je opravdu laciné (a lehké) vysmívat se či kritizovat soutěž, jako je tato. A taky to není mým cílem - reality show jsou stabilizovaný televizní žánr, jako talkshow nebo televizní zpravodajství, a cennější je ukazovat na bídu posledního ze jmenovaných, protože to samo sebe vnímá jako garanta pravdy se vší vahou domnělé novinářské autority. I když jazyk nabrušuje již jen ponížení, jemuž se ženám v soutěži dostává už ve vizuální rovině, kdy neustále stojí na podivném trojposchoďovém regálu, seřazené jako flašky vína v samoobsluze, připravené být vyzvednuty (pick-up). Sebeklamné řeči o osobním rozvoji a o tom, že ženy se zde naučí kultivovat svůj charakter, padají do bláta jako obal od sladkého bonbónu už jen tváří v tvář této vizuální symbolice.
Můj příspěvek ale má vést k jinému druhu zamyšlení: a to, jak se asi cítí člověk ve společnosti, která jde skutečně takto daleko v konstrukci dokonalosti a ideálu? Je to něco pro středoevropana zatím naštěstí nepředstavitelného - naprostá vytrženost z ekonomického a sociálního kontextu vytváří ze všech izolované modely, abstrahující z reality pouze tolik, kolik vede k jakési pseudoharmonické představě skutečného člověka. Lidská důstojnost ale znamená opravdovou harmonii, tedy dobré i zlé, chyby i přednosti, pády i slávu, a především: život živý, v jeho zemině, protkané starostí o své vlastní bytí a nebytí. Krásu jak harmonii odpovídající na dokonalost světa v jeho plné hloubce, krásu jako dotek smyslu života, i s jeho lidskou tragédií. Zde však není žádná skvrna dovolena: tihle pánové nemají jediný skutečný problém a jsou doopravdy vším tím, čím chceme podle představ některých být. Dívky jsou tomu jen o krok níže. Inu, patriarchát.

To, co čteme ve studiích mediálních analytiků, se nás často nedotýká tak osobně, protože, ať už si myslíme cokoliv, nejsme ve styku s takto vysoustruženou pseudorealitou, hraničící až s hodnotovým pornem. Jak se asi musí cítit Američané a Američanky? Jak na ně jejich kultura tlačí, jaké modloslužebnictví jim navzdory jejich vysoké religiozitě chystá na každém kroku? Pověstná slonovinová věž na nás důvěrně mává z obrazovky, aniž bychom si kdy vůbec uvědomili, jak jsou naše domácí média pořád ještě ve skutečnosti, jak jsou pořád ještě při zemi a jak málo si dovolí ulétnout mimo problémy všedního dne.
Tento rozdíl budiž nám ale i mementem: za prvé, vzdejme se oikofobie. Ta je zvláště nám, Čechům, dobrým přítelem, vždy ochotným přisvědčit, že "u nás nejhůř". Za druhé, střežme se přejímat vzory, které nás postupně mohou vést do záludných temnot jeskyně tohoto světa: v televizním světě často slýchám žehrání na to, že na západ od našich hranic ví mnohem lépe, jak věci dělat. V tomto případě neví, a pokud si myslíme, že ví, pak nevíme my. Bojme se naleštěnosti, která se zdá být "profesionalitou", a raději si na školách a v produkčních kurzech pouštějme to dobré z dnes ne příliš trendy dědictví té kvalitnější televizní tvorby. Historie učí, že dohnat a předehnat leckdy znamená ztratit sama sebe a probudit se do rána, v němž je celý náš život okupován vojsky cizích mocností. Zde tedy především duchovních - mocností neurózy, heteronomie, neautenticity a ponížení.