Letošní volby do Evropského parlamentu skončily ve směsici nadšení a rozčarování. V nepřehledném eintopfu emocí se snad tak zcela neztrácí význam, které mohou mít. Mohou být pobídkou k hlubšímu zamyšlení nad politikou nikoliv pouze evropskou, ale především českou.
Existuje-li ovšem vůbec něco tak specifického jako česká politika. Ve veřejném prostoru snad hlavně z úst mladých zcestovalých studentů a podnikatelů lze občas slyšet názory o neopodstatněnosti národního rozměru. Jakkoliv lze souhlasit s kritikou klamavé velkohubosti národnictví, které má v české kultuře silnou tradici, prohlubovanou snad všemi režimy pohabsburské minulosti, rozměr politického uvažování se stále nedaří pro občana pozdvihnout nad úroveň Pražského hradu. Hmatatelným důkazem je naprostá lhostejnost, s níž Češi nechali tyto volby bez povšimnutí.
Na okraji vychladlé kaše politických řečí o úspěších malých stran a účtování s masovými seskupeními, jež na svých bedrech nesou étos devadesátých let, se mihotá nejasný, ale o to palčivější horizont skutečného výsledku voleb. Ten hovoří o naprostém nezájmu voličů o nadnárodní politiku. Drtivou většinu těch, kteří by měli právo hlasovat pro či proti wolframovým vláknům či euru, tato otázka zřejmě nepálí. A nebo pokud pálí, nedůvěřují volbám a svým zástupcům z nich vzešlých, že by tyto problémy konečně zprovodili ze světa. Tradiční nářky nad počasím, které ať už je hezké nebo škaredé vždy znamená ve vyhlodaných klišé komentátorů odliv voličů (ostatně stejně jako letitý fakt, že se volí jednou nohou ve víkendové době), přinášejí v analýze tohoto faktu asi tolik užitku, jako meditovat nad tím, zda Petr Mach bude v parlamentu sedět jednou za týden nebo jednou za měsíc.
Už delší dobu přemýšlím nad tím, na jak vysokou úroveň lze jít, pokud má mít veřejná diskuse smysl. Dospěl jsem - bez nároku na konečnost tohoto názoru - k tomu, že ať už je ona demokratická agora zprostředkována médií, parlamentem či shromážděním nějaké rady či komise, jen sotva je schopna překročit určitý kulturní rámec, který jsme si zvykli nazývat národem. Nikoliv ve smyslu romantického nacionalismu, ale jako výraz určitého prostoru sdílených hodnot a přesvědčení, které se nejčastěji vážou na etnicitu, ale ani to není podmínkou. Český prostor s tím má dobrou zkušenost: domácí kotlina po staletí hostila vedle sebe etnické živly slovanské, německé i židovské, a byla schopna utvářet do jisté míry vnitřně koherentní kulturní milieu. Alespoň do té doby, než jí zlomil vaz právě romantický nacionalismus, herderovsky optmistický, rozmetávající společnou stavbu s babylonským gestem zmatení jazyků.
Tedy pokud budu chápat národní prostor jako kulturní krajinu vymezenou především sdílenými hodnotami navázanými na společný dějinný rámec, potom jej jen sotva překoná něco většího. Ve chvíli, kdy se otevíráme jiné kultuře, hledáme plochy a plošky dorozumění, pochopení. Dochází k určitým radikálním překladům, nikdy nevyhovujícím plně předpokladu ekvivalence. Nikdy nebudeme úplně schopni pochopit či dokonce adaptovat hodnoty kultury, kterou dějiny položily do našeho sousedství, jakkoliv spolu můžeme být schopni žít v produktivním svazku vzájemného obohacování.
A to je snad pro mne nepřesvědčivější perspektiva toho, co by mohla Evropská unie být a proč s tichými uvozovkami mohu říci, že se cítím být eurooptimistou. Nikoliv ve smyslu nadnárodního evropanství, ale jako výraz civilizovaného společenství, vedeného kulturními hodnotami otevřenosti, lásky a porozumění. Sousedství kultur zachovávajících si vědomí své decentralizované identity, žijící v soudržné spolupráci a živé kulturní výměně.
Cokoliv nadnárodního naráží na Rortym výstižně popsaný problém etnocentrismu. Celé dědictví postanalytické filozofie sráží na kolena hrdá čela těch, kteří laškují s představou nějakého "nadkulturního" bodu, který je schopen existovat mimo určitý kulturní okruh. Každý jsme odsouzení vycházet ze své kultury, a to, že se hlásím k lásce a otevřenosti, je mimo jiné pro to, že jsem se někde narodil a někde jsem byl vychován. Například v Evropě. Tedy přeci jen určité evropanství - pokud za ně označím bohaté plody kulturní spolupráce prostoru, jenž od římské doby znamenal duchovní a hospodářský kvas. Občas sice přerušovaný barbarskými stržemi, do nichž v době zániků různých celků upadal, ve své kontinuitě však celistvý.
Obávám se však, že taková představa, jakkoliv může být součástí genetické výbavy každého českého voliče, nemá prakticky žádný účinek do současného politického života. Ten je ekonomizován a znamená především leštění společných pokladen a snahu o co největší ochranu pokladniček soukromých. V tom jsou zajedno levice i pravice. Hokynářský pragmatismus se nejlépe osvědčuje ve chvílích, kdy by právě duchovní kultura chtěla za své hodnoty zvednout hlavu a prohlásit například rozpínavost východního impéria za nehoráznou. Evropa tak dodnes nevydala jasný hlas proti Putinovi. Na druhé straně je to opět tento hokynářský instinkt, který prozatím Evropě nedovolil sklouznout do monolitu utopie. A to navzdory takzvanému euroskeptickému pokřikování, že se tak již stalo.
Duchovní identita Evropy, je-li vůbec pod hroší kůží hospodářské politiky nahmatatelná, může na první pohled žít právě v těch postojích, které vedou současné Čechy nejít volit. Přesvědčení o tom, že politika funguje tak nějak špatně, že se vymkla tomu, jaká má být, že nepřináší užitek, můžeme chápat i jako určitý druh dědictví introspektivního evropského instinktu, hledajícího za pláštíkem barevných plakátů autenticitu. To by mohlo být až skoro augustinovské dědictví cesty srdce, kterou postrádáme. Takovou cestu zosobňoval pro mnohé i Václav Havel. Jeho osud je ale krásným vystižením toho, že tento instinkt má vždy charakter oxymoronu: ve chvíli, kdy se Havel stal součástí onoho politického orloje, ztratil pro mnohé právě tuto autenticitu. Neboť představa, že si ji lze udržet v hokynářství politiky, je v zásadním nesouladu se zkušeností národa, jenž si Havla na "hradě" přál a jemuž provolával v prvních porevolučních dnech slávu.
Že česká kotlina nedůvěřuje institucím není žádný nový fakt a sociologické výzkumy vyhlodané publicistickou povrchností o tom již dávno informovaly nejširší veřejnost. A ta, schovaná za nejasným označením "lid", v tomto původně hodnotově neutrálním faktu nalezla své útočiště. Dala mu tak jasný pozitivní nádech a hrdost liberálně se cítící společnosti, která nedůvěřuje politikům, církvi ani rodině. Dokonce ani pivu už ne, protože už i to bylo ovládnuto temnými silami zahraničních nadnárodních koncernů, které heinekenizovali dříve tak domácí produkt. Fakt, že zlatavý mok měl nízkou kvalitu již před revolucí a že Češi jen sotva kdy byli národem pivních znalců belgického typu, ale spíš prolévači hrdel rakousko-uherského střihu, na tomto pocitu nic nemění.
Takže přeci jen určité národovectví. A nikterak nové. Navázané především na ekonomickou perspektivu, kterou má český občan v sobě dobře zakořeněnou už po desetiletí. Pravé gesto normalizace totiž nebyla jen policie, ale setnutí vazu utopickému optimismu padesátých let a jeho nahrazení leštěním transmisí ekonomiky oficiální i té šedé.
Nakonec velmi pěkně to vystihuje v jednom ze svých esejů Pavel Švanda, když poznamenává, že v roce 1989 do ulic nevyšli lidskoprávní aktivisté, ale ti, kteří se báli zmaření svých legálních i nelegálních investic v systému, který se jim de facto rozpadl pod rukami. To dodávám již já - protože se obávám, že skutečně šlo o rozpad hospodářského systému, nikoliv však normalizace.
Normalizační myšlení naskočilo na záda drobné domácí šetrnosti a šikovných ručiček, které vždy měly někde v pozadí uložené, že kdo neokrádá stát, okrádá rodinu. Navzdory halasnému masarykovství začátku devadesátých let pravicový i levicový liberalismus plynule navázal na toto národně ekonomické pojetí politiky, nesen vírou v rozumnost a "vědeckou" pojímatelnost politiky. Tuto myšlenku jsem nalezl v již citovaném eseji a myslím, že pokud tato Švandova slova platila pro devadesátá léta, do velké míry platí pořád.
Můžeme to vidět i na vítězném tažení "dobrého hospodáře" Babiše českou a moravskou kotlinou. Úspěch hnutí ANO není jen otázkou reklamy. Namlouvat si, že jde o laciný marketingový populismus, by znamenalo podlehnout opět iluzi o ne-autentické mocichtivosti. Babiše zřejmě skutečně věří tomu, že zemi nejlépe spravovat jako firmu - a je o tom přesvědčen i volič. Nakonec, ČSSD po volbách podobně pouze pořádá tabulky. Iniciativy jako Rekonstrukce státu či lidové pranýřování restitucí jsou najednou odsunuty na druhou kolej.
Český volič je a bude především ekonomicky zaměřený liberál, který hodnoty poměřuje ve vztahu ke svým vlastním investicím. Voličské spektrum se vlastně liší jen v detailech - zda tyto investice se nejlépe zúročí na trhu deregulovaném, nebo poněkud více regulovaném. Hanzovní rozumářství, které jindy může chárnit před horkohlavým přijímáním ideologií, zde působí zpětný ráz. Politiku svěřuje do rukou "expertů" a demokracie jako taková - stejně jako kulturní prostor sdílených hodnot, řečeno konzervativně - pro něj valný smysl nemá. Každý ať si dělá, co chce, důležitý je strožok, talíř a víkendová chata.
Nechci, aby to znělo jako výsměch hodnotám, které vlastně ve svém jádru nenesou nic nelidského. Český volič jistě vychází z velmi přirozené touhy žít život se svými blízkými. Nicméně tato touha se pervertuje redukcí tohoto života na ekonomický zájem. A ten, jak jsem se před dvěma lety opět dozvěděl od jednoho svého bývalého známeho, t. č. se stále ještě považujícího za ekonoma, je přece vědecky jasně uchopitelný. Jde o "tvrdá data" a fakta, zdálo by se. Proto taková obliba tabulek, koláčů a grafů v Otázkách Václava Moravce. Proto taková oblibe úředníckých vlád a expertů.
Skutečná demokracie i kulturní kvas je ale někde poněkud jinde. Je ve společném střetávání různých postojů, hodnot, tužeb a cílů. Demokracie znamená nevzdávat se určování svého vlastního života, jakkoliv v dosaženích svých představ zákonitě selháváme. Tím se ale můžeme i učit z vlastních chyb a znova a znova žít plně lidskou zkušenost. Demokratické dědictví Evropy pouze nevolí politiky, ale projevuje svůj postoj ve veřejném prostoru. Snad i díky mýtu objektivity médií je ale tento veřejný prostor zcela vykastrován a expertizován. Nezbývá, než přenechat postoje jiným.
Znamená to tedy, že neschopnost identifikovat se s Evropou vychází jednak ze ztráty vědomé kontinuity s duchovním dědictvím západní kultury, jednak z iluze, že Evopská unie je podobný hanzovní spolek, jako český parlament. Pokud tento spolek neplní svoji úlohu - zajišťování klidu investicím -, ztrácí význam a nikoho nezajímá. V tomto světle nenastal žádný úspěch malých stran. Ani Piráti, ani Svobodní totiž nezaznamenali nárůst voličů. Zaznamenali úpadek voličského zájmu, který v důsledku může vést k tomu, že ti, kdo jsou marginální, mohou být slyšet víc. Na prázdné agoře jdou blázni slyšet daleko.
Na straně druhé příklad Strany zelených ukazuje, že být odpojen od ekonomizovaného pojetí politiky je smrtící. Příklon doleva (tedy v českém prostoru uznání ekonomického zájmu jako hlavního) by pro Stranu zelených mohl znamenat faktický zánik, neboť by se stala neodlišitelnou od českého levicového liberalismu, který je jen variací normalizačního instinktu. Tedy, že co je doma, to se počítá - a kdo na to sáhne, tomu dáme přes prsty. To, co je na české Straně zelených cenné, je právě její jedinečnost v rámci Evropy. To, že je její politika postavená na něčem jiném než na komodifikaci politického prostoru. A že je stále ještě daleka utopické rétorice nadnárodních ekologicky se tvářících ideologií.
Strana zelených poslední léta vycházela z pragmatismu ve své dobré stránce - zosobněného v komunální politice mnohými zastupitely a zastupitelkami, kteří krok po krůčku pracovali na vylepšování svých komunit. Toto je tradice, která je v situaci, již jsem zde popsal, naprostým hendikepem pro volby do národních a nadnárodních zastupitelských celků. Nad tím však není třeba lkát - dokud se ve Straně zelených bude moci potkat liberál s konzervativcem jako dnes, má ve svém jádru šanci udržet étos, jenž bude životadárný pro komunální úroveň. Bude totiž alespoň odrazem živého veřejného prostoru v jeho diverzitě.
A nakonec to je asi hlavní zpráva dne. Agora se skutečně nesmí zvětšit nad míru, protože pak už není z jedné strany slyšet na druhou. Národní úroveň je tak nejvyšší, jaká je asi dosažitelná, jak jdeme dále, dochází k zásadním deficitům. Co s tím - to je struturální a systémová otázka, která nikterak neznamená, že Evropská unie nemá smysl. Jen má tato nejistota vést k hlubší reflexi fungování EU a promyšlenější práci na její budoucí podobě.
Decentralizace - ostatně typicky zelená hodnota - znamená hledání společné identity skupiny lidí, které se za skupinu opravdu považuje. Společenství takových skupin pak může objevit společné dějiny, Evropu, která nám poskytla duchovní a kulturní základ, na němž můžeme stavět vzájemné porozumění. To však znamená překonat tabulkové "má dáti - dal" a přenést pozornost především k tomu, aby agora, veřejný prostor, fungovala, a umožňovala toto společné hledání identity a hodnot.
Volby ani strany v nich to nenabízely. A i kdyby to nabídly, volič by se nejspíš rozhodl podle úplně jiných kritérií. To však není důvod pro ty, kteří to s Evropou myslí vážně, rezignovat. Spíše naopak. Neúspěšné volby mohou znamenat příležitost nalézt inspiraci k další drobné a vlastně neviditelné práci na kultivaci veřejného kulturního prostoru nejen v národním, ale i evropském smyslu.
