11/15/2014

Příliš vizionářští Češi

Kdybych nevěděl, že se letos blíží sedmnáctý listopad, pravděpodobně bych se to tak jako tak dozvěděl z novin nebo sociálních sítí. Levicoví komentátoři se vracejí ke zmařeným nadějím revoluce, která měla podle nich spíše být "reformou", přeměňující neživotný totalitní mechanismus na svobodný socialismus. Pravicoví publicisté lamentují nad zmařeným odkazem, kterému dnes podle nich již nikdo nenaslouchá. Generace Z revoluci nezažila a nic o ní neví, ti starší zapomněli nebo nechtějí vzpomínat a bývalý či současný prezident si notuje v napadání statečných dizidentů. Někde mezi tím osciluje povyk kolem průměrného filmu Libuše Rudinské o Pavlu Wonkovi. Ten má prý podle mnohých plivat na jeho hrob, podle jiných zas kácí falešnou modlu. Obávám se, že nečiní ani jedno z toho - ale pouze katalyzuje obecné frustrace z nefunkčnosti sametového odkazu, na jehož obsahu se vlastně ani nedokážeme jako Češi shodnout.
Jediné, na čem se pomalu shodujeme, je, že nám současný stav nevyhovuje. Ať už pro to, že je společnost příliš pravicová, nebo pro to, že je příliš levicová. A ve středu, jak rád prohlašoval Petr Hájek, zřejmě číhá smrt, alespoň tak se zdá těm, kteří do něj umisťují Andreje Babiše. Ten se stává symbolem populismu, zatímco jeho kritikům uniká, že populismus se v zásadě rozšířil i ve formě tzv. občanských iniciativ do politiky vůbec, jako parazit na oné obecné frustraci. Proč je nám pořád tak špatně?
To bolení břicha je, zdá se mi, u Čechů chronické. Tuto myšlenku ve mně posílil Petr Zídek svým článkem v dnešní Orientaci Lidových novin. Pomohl mi uspořádat si myšlenky, ale ani ne tak nějakou svojí novou myšlenkou, ale svým chladným, deskriptivním stylem, který je jak pramen v suché krajině.
Český národ si vybojoval svoji samostatnost na popelu habsburské monarchie s halasným křikem "Pryč od Říma!". Jeho naděje zplaněly vzestupem fašismu, a to nejen ve formě okupace, ale i toho českého, skrytého, který dosud nebyl dostatečně reflektován a který ukopal jeden ze symbolů První republiky Karla Čapka. Jako lék na to jsme objevili v roce 1945 komunismus, který byl vizí světa bez maloměšťáckého oportunismu a hokynářství, jimž namnoze naši dědové mohli dávat za vinu světovou krizi, mnichovský diktát a válku vůbec. Tento komunismus nás úspěšně zdecimoval svojí brutalitou, která zdevastovala vpádem cizích vojsk i ty zbytky nadějí, které snad věrní původním myšlenkám měli. Vyhlodaná kost, jež po socialistické vizi zůstala, sloužila jen jako hračka nové generaci hokynářů, proti jejichž tuposti a útlaku se zvedla nová vize, vize svobodné společnosti plné blahobytu (nezávisle na tom, jakému ekonomickému modelu kdo věřil). A tato se opět zmařila, ať už pro to, že byla revoluce "ukradena" (jak to vidí levice) neoliberály, nebo lidé zdegenerovali do nevzdělané masy ovládané populisty.

Zdroj: LN

Proč se nám pořád nedaří? Proč naše vize nevycházejí? Možná pro to, že žádné vize se nikdy naplnit nemohou. Tedy snad jen pokud jste Steve Jobs a jdete si tvrdě za svým, ale pokud jste desetimilionový národ plný různých interpretací oné vize, nikdy nebudete spokojený národ. Osvícenská perfektabilita, na kterou jsme ve své mytologii (Hus - Masaryk - Palach - Havel) tak hrdí, má svoji odvrácenou tvář: její telos, účel, k němuž směřuje, má vždy povahu hypotézy, která však bude vždy vyvracena, jako v Popperově perspektivě vědy. I když dočasně vše klape, jak má, jednou přijdeme na to, že zde byly chyby a že i ten, kdo byl objektivně umučen nespravedlivým vězením, jako Wonka, možná částí své osobnosti kolaboroval.
Není to situace nová. V Jiráskově F. L. Věkovi jsme svědky onoho marného národního vizionářství snad ve všech hrdinech rozsáhlého národního eposu. Snad všichni, kteří v díle vystupují, mají své naděje, jež jsou systematicky mařeny a pošlapávány. Možná ale není problém ve světě kolem, ale v oněch vizích samotných. Ne snad v tom, že existují - moderní člověk je vizionářem jaksi z principu a my jen sotva můžeme nebýt moderními lidmi (vynechme teď filozofickou rozpravu o tom, zda lze vystoupit ze sítě modernity). Chyba je v našich nepřiměřených očekáváních, tedy v tom, že se domníváme, že se tyto v dějinotvorných okamžicích naplní a že dějinotvorní činitelé ("svatí", "revolucionáři", "politici") tuto vizi realizují. Tím však ztrácíme styk s realitou, se skutečností a přestáváme vnímat, že svět kolem nás je rovněž sled nevyzpytatelnosti, nejistoty, náhodnosti a tajemství, jež nikdy neobsáhneme.
Když přestaneme naslouchat skutečnosti, přestaneme citlivě vnímat, co nám svět povídá. Přestaneme vnímat, jak test reality prokazuje, že některé části našich vizí byly neadekvátní. Viníme z toho skutečnost samu, nikoliv naše vize. Ale jsme tak ve stejné situaci, jako technik, který se snaží donutit železný materiál, aby reagoval na teplotu podle jeho výpočtů. Bláhově ignoruje, že výpočty jsou prostě špatné.
Musíme se vrátit k věcem a dovolit jim, aby se staly objekty, tedy aby nám kladly odpor či námitky (angl. to object). Jen tak jim můžeme naslouchat, jen tak můžeme k realitě získat symetrický vztah, o němž mluví Bruno Latour. Tato symetrie člověka a skutečnosti (tu člověk považuje za předmět) neznamená složit ruce do klína a nechat se vláčet světem, ale nalézt adekvátní rozumění tomu, co se děje kolem. To znamená, mít své vize, ale umět je citlivě testovat a revidovat, nevázat se na velké státotvorné (či státoborné) teorie. Ač pro nás mohou plnit funkci myšlenkových inspirací, v určité chvíli nás přerostou a znemožňují nám vidět, slyšet a rozumět.
Onen střed tedy neskrývá smrt, ale naopak život. Střed, v němž si zachováváme svoji integritu a vizi, ale jsme schopni jít krůček po krůčku a sledovat, jak na naše jednání svět kolem nás reaguje a učit se z těchto reakcí. Tedy, banálně, revidovat teorii podle praxe, nechat rozeznít celou síť všech entit, které s námi tuto realitu tvoří (a mezi něž patří nejen lidé, ale i životní prostředí či hodnoty, které zastáváme).
Totožným nebezpečím pro tuto opravdovou ekologii politiky je vyhraněnost levicová, pravicová i populismus, který se staví vždy do ostrého protipólu proti establišmentu. Všechny tyto tři pozice vždy a zákonitě zklamou, protože nikdy nebudou své teorie konfrontovat s daty, jež jim realita nabízí. Prostě pro to, že data této reality roztavují na ingot, jenž pak nalévají do formiček, z nichž vytvářejí své revoluční zbraně.
Sedmnáctý listopad je dnem, kdy bychom si tohle snad mohli připomínat a přestat se tak divit tomu, že je to svátek, jak činí halasní kritikové, nacházející v něm přílišnou podobnost s komunistickými oslavami všeho možného. Určité jevy s tímto dnem spojené prostě budou vždy podobné svátkům jiným, třeba i těm, jež se slavily za totality. Pokud věříme, že někdy může existovat jiný svátek, který bude "úplně opravdový" a ničím nám tyto svátky minulosti nebude připomínat, stáváme se posthumanisty a chceme, aby se z člověka stal nějaký zcela jiný druh. Stejně, jako když své frustrace dáváme za vinu realitě a nikoliv svým neadekvátním očekáváním.
Člověk není ani vševědoucí ani všemocný a jestli si snad osvícenci mysleli, že takový jednou bude, doufám, že člověk 21. století se již může úspěšně ohlédnout na zkušenost, že je prostě a jen - člověkem. Toto zjištění mě nenaplňuje smutkem, ale naopak pocitem krásy a pokoje. Sebepřijetí člověku myslím umožňuje svoji existenci prožít plněji a hlouběji a neupínat se neustále k něčemu, co nepřijde než v budovatelských románech.