Hidžáb v zajetí norem aneb proč je třeba rozhodovat

Spor o nošení šátků muslimskými studentkami v české škole je postaven - alespoň soudě podle veřejných reakcí a obrazu v médiích - na jednoduché situaci. Podle školy studentky porušily školní řád (nebo by porušily, kdyby do školy v šátku chodily), studentky a jejich obhájci to vnímají jako diskriminaci a budou se bránit soudně, podle zákona. Mimo důležitou úroveň kulturního konfliktu a reakce české společnosti na něj jako na potenciální hrozbu tento spor otevírá ještě jedno téma, které považuji za neméně signifikantní, o to více přehlížené.

Škola použila proti dívkám nástroj školního řádu, tedy samoregulační normy. Tato norma je absolutním pravidlem volaným k užitku bez možnosti odvolání, leda dle další normy. Tedy na základě v zásadě písemného výčtu pravidel chování. Na tom se na první pohled nezdá být nic špatného, kdyby vlastně nešlo o oholení diskuse o tom, "co má být" a co "nemá", na kost. "Co má být" a "co nikoliv" je otázka etiky, s níž je právo nezbytně spjato, nicméně není mu ekvivalentní. Etika je postavená na zodpovědnosti člověka a na jeho vztahu k obecnému zákonodárství, a to ať už jde o etiku pozornou k následkům, anebo k principům, jak by tomu snad mohlo být v tomto případě. Vtip je ale v tom, že se zde absolutním pánem stává konečný výsledek rozvažování a rozhodování, tj. nejposlednější z norem vyjádřená slovně ve výčtu na papíře. Tento "zákon" je jistě dobré a správné dodržovat, ale je dobré a správné rovněž uvažovat, zda je dobrý a správný.
Normy se střetávají se situacemi na které, jako mrtvé příkazy, nejsou logicky schopny adekvátně reagovat. Právo ani norma nemůže reagovat, to mohou pouze lidé. V právu se tak děje mnoha promyšlenými nástroji, k těm nejznámějším patří precedenty. V "lidovém právu", které je zosobněné právě samoregulačními normami a českým morem, metodickými pokyny, však (možná z dobrého úmyslu) nic takového většinou nenajdeme. Většinou je alibisticky ponecháno soudu, aby rozhodoval nad rámec toho, co je napsané, a psané slovo je bráno jako dogma. Nehledě na absurditu, že toto psané slovo často vydal právě ten orgán, pro kterého se náhle stalo nezrušitelným dogmatem - škola, úřad, oddělení apod.
Vypůjčím si pojem právního pozitivismu pro označení tohoto v etice úchylného lpění na tom, co je psáno, nehledě na okolnosti. Úchylný je tento pozitivismus pro to, že odnímá člověku, který rozhoduje (škole, úřadu), mravní autonomii a umožňuje mu jednak se schovat za literu normy, jednak tuto zodpovědnost delegovat v případě problémů na soud. "My nic, my jsme jednali tak, jak se má" - ať už to, "jak se má", je profesní rutina nebo samoregulační norma. Už od dob německého osvícenství ale tento přístup označujeme jako "nedospělost", neschopnost používat své lidství v sobě adekvátně, tedy postoj člověku nedůstojný a v zásadě nesvobodný.
Nemusím zde zabíhat k argumentaci ad Hitlerum, protože se jistě všem vybaví notoricky známé obhajoby nejen z Norimberských procesů. Ano, jde zde o ve 20. století ostře odhalenou výmluvu používanou pro to, aby se lidé, kteří často jednají nemorálně či protiprávně, zbavili zodpovědnosti. Jde o onu "banalitu zla", o níž mluví Arendtová, když pozoruje na první pohled čisté svědomí prvotřídních zločinců. "Pouze jsme plnili příkazy" je výmluva, která v srdci minulého století odhalila nebezpečí tohoto pozitivismu - tedy to, že snímá z člověka povinnost se skutečně rozhodovat. Člověk se nestává ani interpretem, překladatelem normy, zůstává pouze jejím vyslovovatelem, vykonavatelem.

Nemůžeme a ani nechci srovnávat postup školy s postupem Eichmanna, jemuž Arendtová hleděla do tváře. Ale jistě lze v mentalitě, která takto přistupuje k rozhodování problémů, nalézt semínko, z něhož - bude-li dobře živeno - časem může vzklíčit něco ne snad totožného, ale možná rovněž velmi nebezpečného.
Tento "lidový právní pozitivismus" vede člověka k tomu, aby ztrácel schopnost vnímat situace, v nichž se nachází, jako problém ve své moci a možnosti. Člověk, který aplikuje normu absolutně, vlastně přestává být člověkem, protože se zbavuje dobrovolně svého zákonodárství (jež mu však nezrušitelně z principu svého lidství přísluší). O to více je to na pováženou, že sám třeba normu předtím vydal (jako ředitelka školy nebo výkonný sbor nějaké instituce). Stává se majetkem neživé skutečnosti, odcizuje si rozhodování a ztrácí schopnost porozumět chování lidí kolem sebe jako chování opět zodpovědných, autonomních mravních aktérů. Stává se pouze vykonavatelem rozsudku, jehož sám nevydal a za nějž nezodpovídá on, ale soud ("sejdeme se u soudu").
Ale jak by to mělo být správně? Cožpak není v byrokracii (v pozitivním slova smyslu) právě ona odosobněná norma zárukou objektivity? Postačí se opět vrátit k oněm kořenům osvícenství, které stojí mj. i v základech našeho soudobého vnímání lidské zodpovědnosti a individuality. Jak jsme četli u Kanta, z "nedospělosti" člověka povlávaného normami neunikneme anarchií, tedy nepoužíváním norem. Jsme povinni řídit se zákony, neboť zákony nejsou nic kosmického, ale lidského, jsou normami, které si společnost stanovila sama pro sebe a proto jsou závazným vyjádřením vzájemného respektu lidí k sobě samým. Jsou výrazem omezení, které nám dává vůbec svobodu jednat. Nicméně, pokud citíme, že jsou tyto normy špatné, neadekvátní, že už nefungují, musíme, jak říká Kant, usilovat o jejich změnu. K tomu je tu veřejná diskuse, veřejné vystoupení, k němuž jsme jako rozumné bytosti povinování (sapere aude!). Slyšme - nikoliv soud (poslední instance), ale veřejná diskuse. Protože právě v tom je síla člověka, že sám sobě je zákonodárcem.
Lépe by tedy bylo, pokud by se ředitelka školy odvolala na školní řád s tím, že případ, který právě posuzuje, zřejmě nebyl vůbec brán v potaz zákonodárcem normy (tedy vedením školy) při její přípavě. Tedy, že by se tato nově vziklá situace měla vyřešit. Jakési podmínečné odmítnutí dle platné normy by vedlo k přehodnocení normy a k diskusi na škole, která je autonomním aktérem určujícím si pravidla chování pro sebe sama (v mezích zákona). Jejím výsledkem by mohlo být povolení šátku, anebo třeba i nové zamítnutí. Nicméně tentokrát by to bylo skutečné rozhodnutí, protože nebylo provedené na základě odvolání se k normě, ale díky hluboké úvaze nad normou a potvrzení její správnosti. A pak může nastoupit soud. Fakt, že tento krok chyběl ukazuje, že škola vlastně nerozhodla.

Tento "lidový právní pozitivismus" je u nás zvláště v pracovním prostředí velmi rozšířen. To, myslím, může doplnit kdekdo ze své vlastní zkušenosti. Analýzu, proč tomu tak je, bychom měli chtít asi od historiků a sociologů.
Nicméně existuje zde možnost nezbytně vyplývající z výše řečeného, co s tím. Nepodléhejme sami iluzi, že se máme řídit platnými normami - a hotovo. Pokud normy nepovažujeme za adekvátní nebo je nelze adekvátně aplikovat v dané situaci, měli bychom se stát hermeneuty a zasadit se o jejich překlad pro novou situaci, příp. jejich úplné zrušení, pokud odpovídají logice situace, jež již pominula. To neznamená, že sami musíme rozhodovat o složitých otázkách - k jejich řešení existuje celý "parlament lidství", v němž zasedají nejen lidé žijící, ale i naši předkové, jejichž knihy čteme a kteří formovali naši kulturu, a naši potomci, na něž při zákonodárství myslíme.
Veřejná diskuse je oporou adekvace norem. Nevidíme ji ale ale ani v případech, na které bychom připravení být mohli. Jako u nošení hidžábu, o kterém mluví celý západní svět. Že ztrácíme svoji lidskou důstojnost není jen estetická záležitost, ale reálná hrozba toho, že si zaděláváme do budoucna na mnohem větší problémy. 

Proč nechodím Podobrazy

Brněnská "kulturní scéna" má od jisté doby nový zájem. Po velmi dlouhém čase, kdy jazzová kavárna Podobrazy de facto nebyla tématem hovorů, se dostala do jejich ohniska. Plán vedení Moravské galerie rozloučit se s tímto podnikem v Místodržitelském paláci vyvolal ohnivé reakce. V Brně vře krev povážlivě často - a též povážlivě často s přídomkem "to je možné snad jenom v Brně". Po velmi dlouhém uvažování a zjištění, že část mých přátel sdílí podobnou perspektivu náhledu na věc, jako já, jsem se rozhodl rovněž přidat jeden pohled - prozatím ve veřejné diskusi nezastoupený.
Do kavárny jsem začal chodit asi před dvanácti lety, tehdy jako do jednoho z mála podniků v Brně, kde se dal nejen slyšet jazz, ale také se setkat s místní intelektuální bohémou. Pro mladého adepta umění to byl magnet první třídy, zvláště, když tento adept před maturitou zcela vypustil i za cenu hrozícího nepřipuštění ke zkoušce dospělosti školní povinnosti, sešit do chemie nahradil sešitem básní a namísto rozvoji teoretického myšlení nad diferenciálním počtem se věnoval rozvoji praktického myšlení na demonstracích a manifestacích. Netáhla mě vidina dobrého bydla, táhl mě Vilém Spilka.

Vzpomínám, že jsem tehdy do kavárny chodil s jakousi úctou, bylo to místo, o němž se mnoho mluvilo mezi těmi, které se slušilo obdivovat. Tato úcta se u mě nicméně nikdy neproměnila do pocitu sounáležitosti či intimity. Bez toho, že by člověk považoval druhého, jehož si váží, za svého přítele, bez přátelskosti prostředí, jež chce respektovat, tato úcta dlouho nevydrží. V průběhu let jsem si, žel Bohu, nedokázal nalézt přátele, kteří by patřili mezi štamgasty v tomto prostředí. Mnozí z těch, kteří se zde pravidelně vystavovali, mě dokonce odpuzovali - tak jako začaly v průběhu mého studia umění opadávat iluze a krustička pozérských laskomin a začal jsem postupně pronikat do problematiky hodnot a postojů souvisejících s tvůrčí činností člověka.
V určité fázi se pro mne, aniž by mne kdokoliv přesvědčoval, zcela intuitivně, staly Podobrazy nedůvěryhodným místem. Navíc se v Brně rozšířila nabídka dobré hudby a dobrých kulturních aktivit, a co více, objevily se skutečné kavárny. S nabídkou skvělé kávy, vinotéky pro náročnější, pivnice, které nabízely velmi zajímavé kousky. O pár domů dál mne například naučili, že rum není jen tuzemák a jedna sklenička se dá vychutnávat i hodinu. Po Podobrazech nezůstala než pachuť místa, kde je poměrně standardní kafe, ne příliš dobré pivo a nedomácká atmosféra, na které se často přiživují ti, kteří by velmi rádi byli důležitými intelektuály, ale vlastně jim spíš vždycky šlo o to vzbudit pozornost.
Něco podobného se mi stalo ještě jednou, a to se Salonem Daguerre na Slovákově. Nutno poznamenat, že nešlo o nějaké moje škarohlídství nebo přesvědčení o své výjimečnosti - šlo prostě a jednoduše o nepříjemnost pocitu, étos izolace a elitářství, který jsem na těchto místech vnímal. Podobně populární místa, jako byla Traubka, Poslední leč nebo dnes už nefunkční "promítačka" v kině Art, se mi i v době mých studí na JAMU staly poměrně stabilním zázemím, kde jsem měl možnost se stýkat s velmi různorodou skupinou lidí, od umělců přes společenské vědce až po biology. Traubka mi jednu dobu byla takovým domovem, že se v mé hlouposti stala svými bylinnými alkoholovými maceráty i lékárnou a lékařem, což v pozdější době mohlo přispět k mým vážným zdravotním problémům. Myslím tedy, že své zkušenosti vzhledem k tomu, jak hluboce jsem si je vychutnal, mohu brát vážně.
Na druhou stranu, Moravská galerie pro mne byla i nadále přitažlivým místem. Navštěvoval jsem tamější expozice stále, nezávisle na faktu, že se pro mne staly Podobrazy vlastně takovým naleštěnějším pajzlem. Téměř nikdy jsem po návštěvě výstavy či kulturní akce pořádané galerií (jako byly koncerty, přednášky, etnografické besedy apod.) nenavštívil Podobrazy, raději jsme s přáteli zvolili jiný podnik v okolí. A to jsem celých uplynulých deset let strávil v centru města, jako student blízkých fakult (divadelní a filozofické), takže rozhodně nešlo o pohodlnost. I ve volných chvílích na blízké JAMU jsme raději volili jiná místa. A vybavuji si moment asi půl rok starý - kdy jsem s jistou skupinou přátel korzoval Joštovou a hledal místo, kde posedět. Podobrazy byly všeobecně zamítnuty jako prostředí, kde se necítíme dobře.
Na základě těchto zkušeností a rozhovoru s jinými v průběhu posledních dní si myslím, že Podobrazy byly a jsou skutečně izolovanou a do sebe uzavřenou jednotkou v organismu nejen galerie, ale i města. Jako návštěvník výstav jsem nebyl motivován Podobrazy navštívit, z mého pohledu nenabízely nic důležitého a všechny projekty a kulturní aktivity, kterých jsem se účastnil, vznikly jinde. Nic důležitého mi Podobrazy nepřinesly, pokud pominu snad nějaké vzrušení z gymnaziálních dob.

Proč tedy takový povyk? Mám pocit, že kavárna mohla hrát významnou roli generační. Ti, kteří etablovali podnik v době, kdy jsem do něj začal chodit, jedna generace přátel a aktivních lidí, kteří vytvořili nikoliv snad étos místa, ale spíše jeho mýtus, ti se s místem identifikují a ztráta tohoto místa pro ně může být bolestná, a já tomu zcela rozumím. Taky mi bylo víc než líto, když jsem začal ztrácet místa, kde jsem prožíval svá studia já. Na druhou stranu - to nikterak nesouvisí s hodnotou místa vůbec. Podobrazy podle mého názoru notnou dávku let žily ze své zašlé slávy, podporovaly svůj izolacionismus, nepřinášely ani dobrou kávu, ani dobré jídlo, ani dobré víno (a není to jen můj dojem), pivo jsem tam pít nikdy nemohl. Jako návštěvník galerie a člověk, který se považuje vzhledem ke svému povolání i vzdělání za kulturního člověka, uvítám v tomto prostoru změnu.
Souhlasím ovšem, že tato změna musí být uvážená, musí se dít tak, aby nedošlo k promrhání příležitosti a nesmí být vedena za cenu toho, že si kdokoliv s kýmkoliv bude utírat boty. Citlivý přístup je potřeba, ale nemyslím, že by ze strany galerie došlo k nějakému bezpráví, snad ke komunikačním problémům.
Možná by se mohly Podobrazy transformovat - dospět - vyklouznout z podoby, do které zamrzly před deseti lety, ale je otázka, zda skutečně chtějí. Pokud nikoliv, hlásím se spíše k tomu, aby byly zrušeny.