11/19/2013

Hidžáb v zajetí norem aneb proč je třeba rozhodovat

Spor o nošení šátků muslimskými studentkami v české škole je postaven - alespoň soudě podle veřejných reakcí a obrazu v médiích - na jednoduché situaci. Podle školy studentky porušily školní řád (nebo by porušily, kdyby do školy v šátku chodily), studentky a jejich obhájci to vnímají jako diskriminaci a budou se bránit soudně, podle zákona. Mimo důležitou úroveň kulturního konfliktu a reakce české společnosti na něj jako na potenciální hrozbu tento spor otevírá ještě jedno téma, které považuji za neméně signifikantní, o to více přehlížené.



Škola použila proti dívkám nástroj školního řádu, tedy samoregulační normy. Tato norma je absolutním pravidlem volaným k užitku bez možnosti odvolání, leda dle další normy. Tedy na základě v zásadě písemného výčtu pravidel chování. Na tom se na první pohled nezdá být nic špatného, kdyby vlastně nešlo o oholení diskuse o tom, "co má být" a co "nemá", na kost. "Co má být" a "co nikoliv" je otázka etiky, s níž je právo nezbytně spjato, nicméně není mu ekvivalentní. Etika je postavená na zodpovědnosti člověka a na jeho vztahu k obecnému zákonodárství, a to ať už jde o etiku pozornou k následkům, anebo k principům, jak by tomu snad mohlo být v tomto případě. Vtip je ale v tom, že se zde absolutním pánem stává konečný výsledek rozvažování a rozhodování, tj. nejposlednější z norem vyjádřená slovně ve výčtu na papíře. Tento "zákon" je jistě dobré a správné dodržovat, ale je dobré a správné rovněž uvažovat, zda je dobrý a správný.
Normy se střetávají se situacemi na které, jako mrtvé příkazy, nejsou logicky schopny adekvátně reagovat. Právo ani norma nemůže reagovat, to mohou pouze lidé. V právu se tak děje mnoha promyšlenými nástroji, k těm nejznámějším patří precedenty. V "lidovém právu", které je zosobněné právě samoregulačními normami a českým morem, metodickými pokyny, však (možná z dobrého úmyslu) nic takového většinou nenajdeme. Většinou je alibisticky ponecháno soudu, aby rozhodoval nad rámec toho, co je napsané, a psané slovo je bráno jako dogma. Nehledě na absurditu, že toto psané slovo často vydal právě ten orgán, pro kterého se náhle stalo nezrušitelným dogmatem - škola, úřad, oddělení apod.
Vypůjčím si pojem právního pozitivismu pro označení tohoto v etice úchylného lpění na tom, co je psáno, nehledě na okolnosti. Úchylný je tento pozitivismus pro to, že odnímá člověku, který rozhoduje (škole, úřadu), mravní autonomii a umožňuje mu jednak se schovat za literu normy, jednak tuto zodpovědnost delegovat v případě problémů na soud. "My nic, my jsme jednali tak, jak se má" - ať už to, "jak se má", je profesní rutina nebo samoregulační norma. Už od dob německého osvícenství ale tento přístup označujeme jako "nedospělost", neschopnost používat své lidství v sobě adekvátně, tedy postoj člověku nedůstojný a v zásadě nesvobodný.
Nemusím zde zabíhat k argumentaci ad Hitlerum, protože se jistě všem vybaví notoricky známé obhajoby nejen z Norimberských procesů. Ano, jde zde o ve 20. století ostře odhalenou výmluvu používanou pro to, aby se lidé, kteří často jednají nemorálně či protiprávně, zbavili zodpovědnosti. Jde o onu "banalitu zla", o níž mluví Arendtová, když pozoruje na první pohled čisté svědomí prvotřídních zločinců. "Pouze jsme plnili příkazy" je výmluva, která v srdci minulého století odhalila nebezpečí tohoto pozitivismu - tedy to, že snímá z člověka povinnost se skutečně rozhodovat. Člověk se nestává ani interpretem, překladatelem normy, zůstává pouze jejím vyslovovatelem, vykonavatelem.

Nemůžeme a ani nechci srovnávat postup školy s postupem Eichmanna, jemuž Arendtová hleděla do tváře. Ale jistě lze v mentalitě, která takto přistupuje k rozhodování problémů, nalézt semínko, z něhož - bude-li dobře živeno - časem může vzklíčit něco ne snad totožného, ale možná rovněž velmi nebezpečného.
Tento "lidový právní pozitivismus" vede člověka k tomu, aby ztrácel schopnost vnímat situace, v nichž se nachází, jako problém ve své moci a možnosti. Člověk, který aplikuje normu absolutně, vlastně přestává být člověkem, protože se zbavuje dobrovolně svého zákonodárství (jež mu však nezrušitelně z principu svého lidství přísluší). O to více je to na pováženou, že sám třeba normu předtím vydal (jako ředitelka školy nebo výkonný sbor nějaké instituce). Stává se majetkem neživé skutečnosti, odcizuje si rozhodování a ztrácí schopnost porozumět chování lidí kolem sebe jako chování opět zodpovědných, autonomních mravních aktérů. Stává se pouze vykonavatelem rozsudku, jehož sám nevydal a za nějž nezodpovídá on, ale soud ("sejdeme se u soudu").
Ale jak by to mělo být správně? Cožpak není v byrokracii (v pozitivním slova smyslu) právě ona odosobněná norma zárukou objektivity? Postačí se opět vrátit k oněm kořenům osvícenství, které stojí mj. i v základech našeho soudobého vnímání lidské zodpovědnosti a individuality. Jak jsme četli u Kanta, z "nedospělosti" člověka povlávaného normami neunikneme anarchií, tedy nepoužíváním norem. Jsme povinni řídit se zákony, neboť zákony nejsou nic kosmického, ale lidského, jsou normami, které si společnost stanovila sama pro sebe a proto jsou závazným vyjádřením vzájemného respektu lidí k sobě samým. Jsou výrazem omezení, které nám dává vůbec svobodu jednat. Nicméně, pokud citíme, že jsou tyto normy špatné, neadekvátní, že už nefungují, musíme, jak říká Kant, usilovat o jejich změnu. K tomu je tu veřejná diskuse, veřejné vystoupení, k němuž jsme jako rozumné bytosti povinování (sapere aude!). Slyšme - nikoliv soud (poslední instance), ale veřejná diskuse. Protože právě v tom je síla člověka, že sám sobě je zákonodárcem.
Lépe by tedy bylo, pokud by se ředitelka školy odvolala na školní řád s tím, že případ, který právě posuzuje, zřejmě nebyl vůbec brán v potaz zákonodárcem normy (tedy vedením školy) při její přípavě. Tedy, že by se tato nově vziklá situace měla vyřešit. Jakési podmínečné odmítnutí dle platné normy by vedlo k přehodnocení normy a k diskusi na škole, která je autonomním aktérem určujícím si pravidla chování pro sebe sama (v mezích zákona). Jejím výsledkem by mohlo být povolení šátku, anebo třeba i nové zamítnutí. Nicméně tentokrát by to bylo skutečné rozhodnutí, protože nebylo provedené na základě odvolání se k normě, ale díky hluboké úvaze nad normou a potvrzení její správnosti. A pak může nastoupit soud. Fakt, že tento krok chyběl ukazuje, že škola vlastně nerozhodla.


Tento "lidový právní pozitivismus" je u nás zvláště v pracovním prostředí velmi rozšířen. To, myslím, může doplnit kdekdo ze své vlastní zkušenosti. Analýzu, proč tomu tak je, bychom měli chtít asi od historiků a sociologů.
Nicméně existuje zde možnost nezbytně vyplývající z výše řečeného, co s tím. Nepodléhejme sami iluzi, že se máme řídit platnými normami - a hotovo. Pokud normy nepovažujeme za adekvátní nebo je nelze adekvátně aplikovat v dané situaci, měli bychom se stát hermeneuty a zasadit se o jejich překlad pro novou situaci, příp. jejich úplné zrušení, pokud odpovídají logice situace, jež již pominula. To neznamená, že sami musíme rozhodovat o složitých otázkách - k jejich řešení existuje celý "parlament lidství", v němž zasedají nejen lidé žijící, ale i naši předkové, jejichž knihy čteme a kteří formovali naši kulturu, a naši potomci, na něž při zákonodárství myslíme.
Veřejná diskuse je oporou adekvace norem. Nevidíme ji ale ale ani v případech, na které bychom připravení být mohli. Jako u nošení hidžábu, o kterém mluví celý západní svět. Že ztrácíme svoji lidskou důstojnost není jen estetická záležitost, ale reálná hrozba toho, že si zaděláváme do budoucna na mnohem větší problémy. 

No comments: