9/28/2013

Proč nechodím Podobrazy

Brněnská "kulturní scéna" má od jisté doby nový zájem. Po velmi dlouhém čase, kdy jazzová kavárna Podobrazy de facto nebyla tématem hovorů, se dostala do jejich ohniska. Plán vedení Moravské galerie rozloučit se s tímto podnikem v Místodržitelském paláci vyvolal ohnivé reakce. V Brně vře krev povážlivě často - a též povážlivě často s přídomkem "to je možné snad jenom v Brně". Po velmi dlouhém uvažování a zjištění, že část mých přátel sdílí podobnou perspektivu náhledu na věc, jako já, jsem se rozhodl rovněž přidat jeden pohled - prozatím ve veřejné diskusi nezastoupený.
Do kavárny jsem začal chodit asi před dvanácti lety, tehdy jako do jednoho z mála podniků v Brně, kde se dal nejen slyšet jazz, ale také se setkat s místní intelektuální bohémou. Pro mladého adepta umění to byl magnet první třídy, zvláště, když tento adept před maturitou zcela vypustil i za cenu hrozícího nepřipuštění ke zkoušce dospělosti školní povinnosti, sešit do chemie nahradil sešitem básní a namísto rozvoji teoretického myšlení nad diferenciálním počtem se věnoval rozvoji praktického myšlení na demonstracích a manifestacích. Netáhla mě vidina dobrého bydla, táhl mě Vilém Spilka.


Vzpomínám, že jsem tehdy do kavárny chodil s jakousi úctou, bylo to místo, o němž se mnoho mluvilo mezi těmi, které se slušilo obdivovat. Tato úcta se u mě nicméně nikdy neproměnila do pocitu sounáležitosti či intimity. Bez toho, že by člověk považoval druhého, jehož si váží, za svého přítele, bez přátelskosti prostředí, jež chce respektovat, tato úcta dlouho nevydrží. V průběhu let jsem si, žel Bohu, nedokázal nalézt přátele, kteří by patřili mezi štamgasty v tomto prostředí. Mnozí z těch, kteří se zde pravidelně vystavovali, mě dokonce odpuzovali - tak jako začaly v průběhu mého studia umění opadávat iluze a krustička pozérských laskomin a začal jsem postupně pronikat do problematiky hodnot a postojů souvisejících s tvůrčí činností člověka.
V určité fázi se pro mne, aniž by mne kdokoliv přesvědčoval, zcela intuitivně, staly Podobrazy nedůvěryhodným místem. Navíc se v Brně rozšířila nabídka dobré hudby a dobrých kulturních aktivit, a co více, objevily se skutečné kavárny. S nabídkou skvělé kávy, vinotéky pro náročnější, pivnice, které nabízely velmi zajímavé kousky. O pár domů dál mne například naučili, že rum není jen tuzemák a jedna sklenička se dá vychutnávat i hodinu. Po Podobrazech nezůstala než pachuť místa, kde je poměrně standardní kafe, ne příliš dobré pivo a nedomácká atmosféra, na které se často přiživují ti, kteří by velmi rádi byli důležitými intelektuály, ale vlastně jim spíš vždycky šlo o to vzbudit pozornost.
Něco podobného se mi stalo ještě jednou, a to se Salonem Daguerre na Slovákově. Nutno poznamenat, že nešlo o nějaké moje škarohlídství nebo přesvědčení o své výjimečnosti - šlo prostě a jednoduše o nepříjemnost pocitu, étos izolace a elitářství, který jsem na těchto místech vnímal. Podobně populární místa, jako byla Traubka, Poslední leč nebo dnes už nefunkční "promítačka" v kině Art, se mi i v době mých studí na JAMU staly poměrně stabilním zázemím, kde jsem měl možnost se stýkat s velmi různorodou skupinou lidí, od umělců přes společenské vědce až po biology. Traubka mi jednu dobu byla takovým domovem, že se v mé hlouposti stala svými bylinnými alkoholovými maceráty i lékárnou a lékařem, což v pozdější době mohlo přispět k mým vážným zdravotním problémům. Myslím tedy, že své zkušenosti vzhledem k tomu, jak hluboce jsem si je vychutnal, mohu brát vážně.
Na druhou stranu, Moravská galerie pro mne byla i nadále přitažlivým místem. Navštěvoval jsem tamější expozice stále, nezávisle na faktu, že se pro mne staly Podobrazy vlastně takovým naleštěnějším pajzlem. Téměř nikdy jsem po návštěvě výstavy či kulturní akce pořádané galerií (jako byly koncerty, přednášky, etnografické besedy apod.) nenavštívil Podobrazy, raději jsme s přáteli zvolili jiný podnik v okolí. A to jsem celých uplynulých deset let strávil v centru města, jako student blízkých fakult (divadelní a filozofické), takže rozhodně nešlo o pohodlnost. I ve volných chvílích na blízké JAMU jsme raději volili jiná místa. A vybavuji si moment asi půl rok starý - kdy jsem s jistou skupinou přátel korzoval Joštovou a hledal místo, kde posedět. Podobrazy byly všeobecně zamítnuty jako prostředí, kde se necítíme dobře.
Na základě těchto zkušeností a rozhovoru s jinými v průběhu posledních dní si myslím, že Podobrazy byly a jsou skutečně izolovanou a do sebe uzavřenou jednotkou v organismu nejen galerie, ale i města. Jako návštěvník výstav jsem nebyl motivován Podobrazy navštívit, z mého pohledu nenabízely nic důležitého a všechny projekty a kulturní aktivity, kterých jsem se účastnil, vznikly jinde. Nic důležitého mi Podobrazy nepřinesly, pokud pominu snad nějaké vzrušení z gymnaziálních dob.


Proč tedy takový povyk? Mám pocit, že kavárna mohla hrát významnou roli generační. Ti, kteří etablovali podnik v době, kdy jsem do něj začal chodit, jedna generace přátel a aktivních lidí, kteří vytvořili nikoliv snad étos místa, ale spíše jeho mýtus, ti se s místem identifikují a ztráta tohoto místa pro ně může být bolestná, a já tomu zcela rozumím. Taky mi bylo víc než líto, když jsem začal ztrácet místa, kde jsem prožíval svá studia já. Na druhou stranu - to nikterak nesouvisí s hodnotou místa vůbec. Podobrazy podle mého názoru notnou dávku let žily ze své zašlé slávy, podporovaly svůj izolacionismus, nepřinášely ani dobrou kávu, ani dobré jídlo, ani dobré víno (a není to jen můj dojem), pivo jsem tam pít nikdy nemohl. Jako návštěvník galerie a člověk, který se považuje vzhledem ke svému povolání i vzdělání za kulturního člověka, uvítám v tomto prostoru změnu.
Souhlasím ovšem, že tato změna musí být uvážená, musí se dít tak, aby nedošlo k promrhání příležitosti a nesmí být vedena za cenu toho, že si kdokoliv s kýmkoliv bude utírat boty. Citlivý přístup je potřeba, ale nemyslím, že by ze strany galerie došlo k nějakému bezpráví, snad ke komunikačním problémům.
Možná by se mohly Podobrazy transformovat - dospět - vyklouznout z podoby, do které zamrzly před deseti lety, ale je otázka, zda skutečně chtějí. Pokud nikoliv, hlásím se spíše k tomu, aby byly zrušeny.

2 comments:

Anonymous said...

Presne tak. Podobne jako humbuk kolem Trojky. S prateli mluvime o "bezpohlavnich" podnicich.

Anonymous said...

Dobrý den, rozumím vašemu postoji a se vším souhlasím. Zvláště podtrhuji poslední dva odstavce. Jen bych rád poopravil představu, že obhájcům kavárny jde o zachování současného stavu. Nejde. O co nám tedy jde? Nelíbí se nám, že pan ředitel galerie nereaguje na naše výzvy k dialogu, a když, tak zcela mimoběžně. Já osobně jsem zaslechl ještě předtím, než celá věc prosákla na veřejnost, že o novém pronajímateli je rozhodnuto a že jím bude provozovatel bistra Franz, přestože pan ředitel nyní opakovaně tvrdí, že výběr teprve proběhne. Rád bych to panu Pressovi věřil, ale přijde mi zvláštní, že takové spekulace odmítá vyvrátit, přestože k tomu byl vyzván v otevřeném dopisu Jakuba Macka ze dne 17.9. Čeho by tedy ta "křičící hrstka" chtěla dosáhnout? Rádi bychom, aby bylo umožněno současnému provozovateli zúčastnit se se svým projektem soutěže. Aby byla zvolena forma otevřené soutěže s jasně formulovaným zadáním a aby výběr nového provozovatele proběhl regulérně a transparentně.