Prolomit dělbu moci: na okraj Svobody pro Smetanu

"V činech mas je jenom málo mravnosti." (H. D. Thoreau)

Při Svobodě pro Smetanu, i po skončení filmu, a vlastně poslední dobou velice často přemýšlím nad tím, proč se současný Čech či Moravan cítí tak nekomfortně v demokracii. Pomíjím nyní "meritum věci", tedy zda Smetanův čin by skutečně měl být kvalifikován tak, jak byl, zda si kdokoliv cokoliv zaslouží, zda je předvolební billboard soukromý majetek a jiné podobné otázky, které se loňský rok točily na veřejnosti a film je opět znovu klade. I pro míru identifikace tvůrců filmu se Smetanovým aktem mne v souvislosti s tím, nakolik jsme podobnými postoji obklopeni, zajímá mnohem víc význam toho, jak tento akt vnímá společnost, pro demokracii, v níž (alespoň deklarativně) zatím stále ještě věří. Čím dál tím víc se totiž ptám: víme tedy vůbec, co je demokracie?

Demokracie může mít mnoho podob a jedním z nich je i demokracie jako osobní postoj, jak nejen ve Světové revoluci zdůrazňoval Masaryk. Ve své základní rovině je to ale především takový systém, v němž vláda vychází z lidu. Čím příměji může lid ovlivnit obsazení dané funkce či dané rozhodnutí, tím více je toto legitimní, tím větší, silnější mandát dané zastoupení má. Nejsilnější institucí demokracie je tedy zřejmě přímá volba a referendum. Krajní formou demokracie je systém anarchistický, kdy lid nemá zástupce, ale volba a rozhodování se uplatňuje vždy a přímo.
Ať tak či tak, v demokracii, stejně jako v každém jiném politickém systému, se objevuje zásadní otázka toho, jak hodnotit přestoupení pravidel a jak tato pravidla určovat. Ten způsob demokracie, v němž se nacházíme a nachází se v něm většina států, jež se za demokratické považují, vychází z představy, že lid navrhuje pravidla, tedy zákony, skrze své zástupce, tedy politiky, kteří díky času, jenž na tuto činnost mají, tak mohou činit kvalifikovaněji a důsledněji. Nicméně, jak najdeme už u Montesquieho, realizaci těchto pravidel a kontrolu jejich dodržování nemohou provádět ti stejní lidé či lidé s nimi spříznění, tyto mocenské oblasti musí být odděleny. Proč? Protože pak by místo demokracie nastoupila totalita, tedy totální kontrola určité mocenské struktury nad celou společností. A to nezávisle na tom, jaký volební systém se v zemi nachází - možno tedy říci, že demokracie je větší vahou demokracií právě pro to, že důsledně dodržuje toto dělení moci a dává tedy všem rovnost před pravidly, tedy před zákonem (nikoliv rovnost sociální), než tím, jak se konkrétně volí zástupci či zda se vůbec volí.
Jmenovaný snímek je fascinující přehlídkou sympatií právě k prolomení tohoto principu, přičemž jedním z nejsilnějších momentů je lehce absurdní situace před policejní stanicí, nakonec i filmaři odhalená jako zcela neupřímná a hysterická. V ní se snaží muž vyhecovat dav, aby vtrhl na policii a zařídil osvobození Smetany, protože "my jsme lid" a "on je zástupcem lidu" a lid jde tedy rozhodovat. Zastavuji film na této scéně záměrně, zkratkovitě a vytrhuje ji z kontextu, protože když ji pozoruji viset takto v bezčasí jako samostatný fenomén, oproštěný od Langera, Smetany, Nečase i Remundy s Klusákem, odkazuje mne právě na tu horkou tektonickou činnost v duši národa.
Není to osamocený případ. Podobnou rétoriku slyšíme z Holešovské výzvy, která začíná na náměstích stínat hlavy, prozatím jen figurín. Slyšíme ji z různých demonstrací a manifestací, slyšíme ji po hospodách a autobusových zastávkách, slyšíme ji v bufetu a kupodivu leckdy i na školních chodbách od rozohněných studentů. Idea situace vychází z tohoto: na základě zákona, přijatého legitimními zástupci lidu (jímž se může stát kdokoliv z lidu), byl nezávislým soudem odsouzen občan. Tento rozsudek vykonává nezávislá moc výkonná, tedy policie. Pokud libovolné z těchto tvrzení neplatí, nežijeme v demokracii, ale v určité formě na demokracii nalakované totality.
Nicméně konstituování demokracie neznamená narušit zvrhlý systém "jeho metodami", tedy narušením této nezávislosti (např. že by policie sympatizující s nějakou skupinou obyvatel jednala proti rozhodnutí nezávislého soudu, nebo že by soud soudil podle své libovůle, bez použití platné legislativy, příp. že by předseda vlády mohl osvobodit koho si usmyslí on nebo dav na tiskové konferenci). Marcus Aurelius kdesi píše: dej si pozor, aby ses k nelidem nechoval tak, jako se oni chovají k lidem. Mravní autonomie člověka znamená, že nepřistoupí na nižší prostředky v zájmu toho, aby dosáhl svého cíle - není pak mravně autonomní, ale heteronomní, protože se nechává unášet svými cíli. Jinými slovy: namísto spravedlnosti (jež vyžaduje umírněnost, moudrost, ale i odvahu) nastupuje zášť, nenávist, frustrace a msta.

A přesně to byly klíčové pojmy těch chvil nejen naší historie, kdy se "lid" snažil zjednávat svoji spravedlnost na vlastní pěst. Nenávist a msta vedla mnohé v rámci kolektivizace nebo politických procesů 50. let k tomu, aby těm, na než měli i z často docela lidských důvodů spadeno, udělovali ad hoc tresty výše až smrtelné, hlava nehlava. Ten stejný duch vede ke kmenovému hospodářství ve stylu "oko za oko", "zub za zub". Ten stejný přístup k životu je vlastně barbarství, protože neuskutečňuje vůli lidu, ale pomatený a z rozumu a pojmu spravedlnosti vůbec vychýlený živočišný pud. Právě k jeho překonání sami sebe kultivujeme tím, co nazýváme civilizací.
Boj proti bezpráví a nespravedlnosti nesmí se nikdy dít cestou nespravedlnosti a bezpráví. Nikoliv pro nějaký "politický" program, ale prostě z jeho podstaty: stal by se sám sobě kontradikcí. Dalším rozměrem je pak rozměr filosofický: a to, jak ukazuje Jaspers, že jedinou vinou, kterou může posuzovat společnost, je vina kriminální či politická. V druhém případě je ale součástí viny i lid sám, tedy nikoliv my-oni, my - hodní podvedení lidé a oni - zlí a falešní politikové, ale my, zdroj jich, oni, obraz nás, my a oni společně zodpovědni.
Mravní vina, již by například velmi rádi soudili proponenti Holešovské výzvy a mnozí Smetanovi obdivovatelé, ale i mnozí novináři, může být souzena pouze svědomím a tváří blízkého člověka. Chceme-li: mravní vinu můžeme soudit pouze v rozhovoru s Bohem. A to i pro to, že není fakticky dokazatelná, nelze ji soudit podle struktury pravidel či principů. Je vinou mravní, tedy vinou, s níž stojí člověk sám před sebou, před věčností, v níž se s ní musí vyrovnat. Do struktury této mravní viny patří otázka, zda při vymáhání spravedlnosti lze být nespravedlivý. Prolomení principu nezávislé spravedlnosti v demokracii, tedy justice, prolamuje vinu kriminální a ponechává jen vinu politickou. Jak připomíná Jaspers, tu pragmaticky ale soudí vždy vítězové, na úkor poražených.
O to sympatičtější je připomenout si, čemu ani dnes mnozí nemohou přijít na chuť: a to, že se po sametové revoluci nekonal žádný soudní hon na čarodějnice, upalování komunistů a vyrovnávání se s minulostí mečem a silou. Můžeme za to vděčit i Václavu Havlovi a lidem kolem něj, kteří dokázali přesvědčit vahou svých osobností společnost, že tato cesta je zhoubná, nelidská, nemravná. A to pro to, že z nás činí ty, jež chceme soudit.
Roman Smetana nikoho - na rozdíl od mnoha svých příznivců - nechtěl trestat. Neprolamoval dělbu moci, ač by si mohl najít důvody např. v tom, že jeho případ měla na starosti Langerová a šlo právě o Langera, komu pokreslil hlavu. Jeho postoj byl thoreauovský v tom, že se snažil systematicky trvat na svém. Východisko jeho činu je ve svobodě projevu a v tomto smyslu jej můžeme i chápat jako legitimní v demokracii, v níž by aktivita občana naopak měla být tím nejdůležitějším. (I když Thoreau by k trestu nejspíše nastoupil)
Na druhou stranu to, čemu podléhají jeho příznivci, a v některých sekvencích filmu snad i samotní tvůrci snímku, je cesta nespravedlnosti, cesta, která neústí v produktivní proměnu společnosti či potrestání viníků, ale v mentalitu totality, v níž je kdokoliv schopen rozhodovat o osudu kohokoliv. Jako se náš soused mohl stát udavačem, jako se můj kolega v práci mohl zasadit o můj konec, cítíme zde jakousi touhu po tom, vzít vše do vlastních rukou a být zákonodárcem, soudcem i vykonavatelem trestu. Facky a vajíčka na náměstí jsou toho jen smutným příkladem.
To vše má možná ještě hlubší jadérko, a tím je zoufalství sama ze sebe. Možná jde vlastně o neurotickou projekci těch, kteří žijí ve společnosti, jež se odcizuje jejich představě o tom, jaká má být. Demokracie není nejsnadnější způsob vládnutí, protože vyžaduje neustálou aktivitu, bdělost a kultivaci člověka. V tom je ale prozatím i nejlepší - protože nechává člověka být člověkem, je výrazem jeho důstojnosti a nenechává jej klesnout k tomu, aby z něj bylo jen konzumní zvíře. Stává-li se jím, potom demokracie padá a je nahrazena diktaturou.
Nakonec i Thoreau poznamenal, že volit pravdu není dost - samotnou volbou se naše účast v politice nevyčerpává. Demokracie vyžaduje naši aktivitu a má nástroje, jak této aktivitě dát prostor. Nicméně lidé, kteří sami sebe naleznou v situaci zoufalství nad tím, že necítí mít vliv na svět kolem sebe, kteří se cítí být zrazováni tím, co nazýváme "demokracií", ji - třebas nevědomky - ve výkřiku zoufalství třeba chtějí prolomit, i když od slov k činům je někdy daleko, jak jsme viděli. Takové situace nám mají být mementem toho, že o demokracii je třeba se snažit, že je křehká a její život stojí a padá na tom, jak se budeme snažit o to, aby fungovala.
Ve chvíli, kdy společnost, "lid", přestane chápat, v čem je demokracie jeho vládou, a přetaví si ji do veřejného lynčování, stínání hlav, dobývání se do úřadů nebo vyhazování oken (všimněme si, jak zdomácnělo slovo "defenestrace" v našich ulicích), demokracie má namále. A zachránit ji nedokáže švejkovská taškařice a ani láteření na bídu politiků.