Proč nechodím Podobrazy

Brněnská "kulturní scéna" má od jisté doby nový zájem. Po velmi dlouhém čase, kdy jazzová kavárna Podobrazy de facto nebyla tématem hovorů, se dostala do jejich ohniska. Plán vedení Moravské galerie rozloučit se s tímto podnikem v Místodržitelském paláci vyvolal ohnivé reakce. V Brně vře krev povážlivě často - a též povážlivě často s přídomkem "to je možné snad jenom v Brně". Po velmi dlouhém uvažování a zjištění, že část mých přátel sdílí podobnou perspektivu náhledu na věc, jako já, jsem se rozhodl rovněž přidat jeden pohled - prozatím ve veřejné diskusi nezastoupený.
Do kavárny jsem začal chodit asi před dvanácti lety, tehdy jako do jednoho z mála podniků v Brně, kde se dal nejen slyšet jazz, ale také se setkat s místní intelektuální bohémou. Pro mladého adepta umění to byl magnet první třídy, zvláště, když tento adept před maturitou zcela vypustil i za cenu hrozícího nepřipuštění ke zkoušce dospělosti školní povinnosti, sešit do chemie nahradil sešitem básní a namísto rozvoji teoretického myšlení nad diferenciálním počtem se věnoval rozvoji praktického myšlení na demonstracích a manifestacích. Netáhla mě vidina dobrého bydla, táhl mě Vilém Spilka.

Vzpomínám, že jsem tehdy do kavárny chodil s jakousi úctou, bylo to místo, o němž se mnoho mluvilo mezi těmi, které se slušilo obdivovat. Tato úcta se u mě nicméně nikdy neproměnila do pocitu sounáležitosti či intimity. Bez toho, že by člověk považoval druhého, jehož si váží, za svého přítele, bez přátelskosti prostředí, jež chce respektovat, tato úcta dlouho nevydrží. V průběhu let jsem si, žel Bohu, nedokázal nalézt přátele, kteří by patřili mezi štamgasty v tomto prostředí. Mnozí z těch, kteří se zde pravidelně vystavovali, mě dokonce odpuzovali - tak jako začaly v průběhu mého studia umění opadávat iluze a krustička pozérských laskomin a začal jsem postupně pronikat do problematiky hodnot a postojů souvisejících s tvůrčí činností člověka.
V určité fázi se pro mne, aniž by mne kdokoliv přesvědčoval, zcela intuitivně, staly Podobrazy nedůvěryhodným místem. Navíc se v Brně rozšířila nabídka dobré hudby a dobrých kulturních aktivit, a co více, objevily se skutečné kavárny. S nabídkou skvělé kávy, vinotéky pro náročnější, pivnice, které nabízely velmi zajímavé kousky. O pár domů dál mne například naučili, že rum není jen tuzemák a jedna sklenička se dá vychutnávat i hodinu. Po Podobrazech nezůstala než pachuť místa, kde je poměrně standardní kafe, ne příliš dobré pivo a nedomácká atmosféra, na které se často přiživují ti, kteří by velmi rádi byli důležitými intelektuály, ale vlastně jim spíš vždycky šlo o to vzbudit pozornost.
Něco podobného se mi stalo ještě jednou, a to se Salonem Daguerre na Slovákově. Nutno poznamenat, že nešlo o nějaké moje škarohlídství nebo přesvědčení o své výjimečnosti - šlo prostě a jednoduše o nepříjemnost pocitu, étos izolace a elitářství, který jsem na těchto místech vnímal. Podobně populární místa, jako byla Traubka, Poslední leč nebo dnes už nefunkční "promítačka" v kině Art, se mi i v době mých studí na JAMU staly poměrně stabilním zázemím, kde jsem měl možnost se stýkat s velmi různorodou skupinou lidí, od umělců přes společenské vědce až po biology. Traubka mi jednu dobu byla takovým domovem, že se v mé hlouposti stala svými bylinnými alkoholovými maceráty i lékárnou a lékařem, což v pozdější době mohlo přispět k mým vážným zdravotním problémům. Myslím tedy, že své zkušenosti vzhledem k tomu, jak hluboce jsem si je vychutnal, mohu brát vážně.
Na druhou stranu, Moravská galerie pro mne byla i nadále přitažlivým místem. Navštěvoval jsem tamější expozice stále, nezávisle na faktu, že se pro mne staly Podobrazy vlastně takovým naleštěnějším pajzlem. Téměř nikdy jsem po návštěvě výstavy či kulturní akce pořádané galerií (jako byly koncerty, přednášky, etnografické besedy apod.) nenavštívil Podobrazy, raději jsme s přáteli zvolili jiný podnik v okolí. A to jsem celých uplynulých deset let strávil v centru města, jako student blízkých fakult (divadelní a filozofické), takže rozhodně nešlo o pohodlnost. I ve volných chvílích na blízké JAMU jsme raději volili jiná místa. A vybavuji si moment asi půl rok starý - kdy jsem s jistou skupinou přátel korzoval Joštovou a hledal místo, kde posedět. Podobrazy byly všeobecně zamítnuty jako prostředí, kde se necítíme dobře.
Na základě těchto zkušeností a rozhovoru s jinými v průběhu posledních dní si myslím, že Podobrazy byly a jsou skutečně izolovanou a do sebe uzavřenou jednotkou v organismu nejen galerie, ale i města. Jako návštěvník výstav jsem nebyl motivován Podobrazy navštívit, z mého pohledu nenabízely nic důležitého a všechny projekty a kulturní aktivity, kterých jsem se účastnil, vznikly jinde. Nic důležitého mi Podobrazy nepřinesly, pokud pominu snad nějaké vzrušení z gymnaziálních dob.

Proč tedy takový povyk? Mám pocit, že kavárna mohla hrát významnou roli generační. Ti, kteří etablovali podnik v době, kdy jsem do něj začal chodit, jedna generace přátel a aktivních lidí, kteří vytvořili nikoliv snad étos místa, ale spíše jeho mýtus, ti se s místem identifikují a ztráta tohoto místa pro ně může být bolestná, a já tomu zcela rozumím. Taky mi bylo víc než líto, když jsem začal ztrácet místa, kde jsem prožíval svá studia já. Na druhou stranu - to nikterak nesouvisí s hodnotou místa vůbec. Podobrazy podle mého názoru notnou dávku let žily ze své zašlé slávy, podporovaly svůj izolacionismus, nepřinášely ani dobrou kávu, ani dobré jídlo, ani dobré víno (a není to jen můj dojem), pivo jsem tam pít nikdy nemohl. Jako návštěvník galerie a člověk, který se považuje vzhledem ke svému povolání i vzdělání za kulturního člověka, uvítám v tomto prostoru změnu.
Souhlasím ovšem, že tato změna musí být uvážená, musí se dít tak, aby nedošlo k promrhání příležitosti a nesmí být vedena za cenu toho, že si kdokoliv s kýmkoliv bude utírat boty. Citlivý přístup je potřeba, ale nemyslím, že by ze strany galerie došlo k nějakému bezpráví, snad ke komunikačním problémům.
Možná by se mohly Podobrazy transformovat - dospět - vyklouznout z podoby, do které zamrzly před deseti lety, ale je otázka, zda skutečně chtějí. Pokud nikoliv, hlásím se spíše k tomu, aby byly zrušeny.

Smířit se se světem

Jeden můj profesor velmi těžce nesl pohřeb Václava Havla. Měl pocit, že "mu" ukradli prezidenta, katolická církev a politici. Jindy nesl těžce připravované reformy školství a měl pocit, že vzdělanost naplno padá na kolena před lůzou uchvátivší kormidla vlády, jindy to bylo zase rozčarování z poměrů na fakultě, mezi studenty, v současných metodách. Byl už starý pán, ale podobal se mnoha mladým lidem, mým přátelům, kteří těžce nesou, že jsou volby, že nejsou volby, že vyučující jsou příliš tvrdí, jsou málo tvrdí, že škola není praktická, je příliš praktická a neučí se v ní žádná teorie. V akademickém světě jsem potkal mnoho lidí, kteří si vytvořili podobný odstup od světa, který vnímají jako nepřátelský: plný polovzdělanců, nevzdělanců, nevzdělavatelných, líných, podplacených, nedostatečně zaplacených. Političtí aktivisté zleva i zprava, mladí lidé plní bujné energie, se nesmíří s nikým a ničím. Ač u těch posledních to snad lze podle slavné (tuším, že) Chestertonovy maximy (kdo nebyl ve dvaceti komunistou, nemá srdce) nalézt s potěšením, jako celek je to velmi bezútěšný obraz. Proč je pro nás svět "jedna velká jídelna", kde větší zvířata pojídají malá, jak říká kdesi Woody Allen? Proč je pro nás neustále vše špatně, proč nám za nehty zalézá nenávist k lidem, s nimiž žijeme, k organizacím, v nichž působíme? Proč se ranní úsměv mění v cynický škleb? Proč je všechno vždy a bez debaty špatně?
Seděli jsme nedávno v rohu kavárny Flexaret, v teplém dni osamělí v prostorách podniku: všichni stáli venku. Až na mladého muže, který se právě vracel z práce, když mu přišlo na mysl, zajít si na pivo a vodku. Seděl na baru, v krátkých kalhotách s kapsami a tričku, u nohou batoh propíchnutý parapletem. Přisedl si k němu starší muž, který se právě vrátil z národní poutě na Velehrad. Mladík s předstíraným zájmem (spíše mu šlo obecně o to, mluvit, než mluvit o něčem) vyzvídal, jak bylo. Co lidi na nenáviděného prezidenta Zemana? Nevypískali ho? Neházeli vajíčka, jako kdysi na ministerského předsedu Paroubka? "Házet vajíčka na všechny ty hajzly," ulevil si s úsměvem. Starší muž se zarazil: myslel tím i kněze, papežského legáta, jáhny a ministranty na mši? Ovšem že ano, všichni jsou to "hajzli". Dali se do kupodivu klidné hádky nedlouhého trvání. Byla ukončena, když mladík prohlásil, že si raději zajde na rockový festival než na podobné "divadlo" - A že by jej zajímalo, co tam lidi "táhne". Nebylo to ale vítězství argumentu, spíše defenzivní mávnutí rukou. Bylo vidět, že diskuse jej unavuje, není schopen vysvětlit svůj postoj.

Tak je tomu často vždy, když mluvíme o lidech, které nemáme rádi. Vadí nám naši kolegové v práci, za každým pochybením hledáme systémové chyby - a já mnohokrát vedl takový hovor v poslední době a bojím se, že se mu nedokážu vzepřít ani v budoucnosti. V pozadí za systematickou kritikou všeho a všech však probleskuje jakýsi druh nenávisti, který bych nazval ne-smírem se světem. Neschopností smíru. Je to jen naše vlastnost, tak říkajíc, postaru, národní? Nevím.
Jsme často hrdí na to, že jsme poosvícenští lidé, kteří vzali rozum do hrsti a peníze do kapsy a vydali se na nesnadnou pouť po světě bez pomoci vnějšího řádu. Vše je na nás: vše je v naší moci. Politika, náboženství, zdraví, nenávist, zaměstnání. Naložili jsme si toho vskutku moc, celý svět je v našich rukou a otázka je, jestli jej dokážeme uřídit. Adam (tehdy ovšem ještě bezpohlavní "člověk") pojmenoval po stvoření světa všechna zvířata a Bůh mu je dal k užívání. Ale vyhradil si právo nad nimi i nad jejich osudem: ne snad pro to, aby ukojil své autoritářské choutky. Prostě pro to, že člověk, obdařen k jeho obrazu svobodnou vůlí, nemá sílu - není Bohem - vládnout všemu. K této dokonalosti se propracovává utrpením svého života a až po skonání věků sedne na trůn ke svému Otci a pohlédne na věčnost s klidem a mírem v očích.
Tento příběh už pro nás dnes není funkční, nebo alespoň pro většinu z nás. Odkazujeme se k jinému příběhu - k příběhu o dítěti, které se vymanilo z jha rodičů a dospělo. Tento obraz pochází od Immanuela Kanta a jeho manifestu rozumu, v němž si klade kardinální otázku: "Co je osvícenství?" Odpověď dává hned na začátku svého krátkého spisku. Je to překonání samo-zaviněné nezletilosti člověka ("... der Ausgang des Menschen aus seiner selbstverschuldeten Unmündigkeit"). Proč je samo-zaviněná? Protože člověk jako autonomní bytost ji může překonat a nepřekonává ji, tedy zůstává v ní z vlastního rozhodnutí (či spíše z ne-rozhodnutí ji překonat). Proč autonomní bytost? Protože člověk participuje na věčnosti (je imago Dei) rozumem, jenž je jeho nejvyšším arbitrem - na jeho základě přitakává i ideji Boha, účastní se všeobecného lidství, odvíjí zákon od sebe. Tato účast je ale skutečnou účastí, tedy i zodpovědností: vědomím toho, že každé naše rozhodnutí je součástí obecného lidství. Tedy, že se vždy rozhodujeme jaksi "za všechny", Jak ohromná důstojnost člověka a přitom jak velká zodpovědnost! Co je její hrozbou? Kant v Kritice praktického rozumu kdesi jasně píše, že je to lidská pýcha, která ho svrhává do heteronomie - do toho, že se řídí vlastními vášněmi a touhami.

Máme pocit, že tento stav, kdy rozumná bytost jedná absolutně dokonale - absolutně rozumně, je absolutně žádoucí. Pokud tomu tak není, cítíme smrad pyšného člověka a odsuzujeme jej. Ale z jaké pozice? Opět z pozice pýchy, z pozice heteronomie vztažené k tomu, "jak by věci měly být". Co víc: netušíme, že oba dva příběhy nejsou v rozporu, ale jsou více než kompatibilní. Nakonec Kant sám chtěl prohloubit vztah člověka k otázkám věčnosti. Zdá se totiž, že jsme si kantovské dědictví značně pokřivili: jeho absolutnost jsme přijali jako přiměřenou a uniklo nám, v jakém kontextu byla zavěšena. Uniklo nám, že člověk nemůže být dokonalý in principio, tedy, že nemůže "být Bohem". Proč? Protože není pouze logickým strojem, dobře promazaným mechanismem číslicových obvodů. Autonomním, svobodným, ale přece ne-lidským. Kant neustále mluví a zdůrazňuje lidství, mluví o důstojnosti člověka, ne pouze rozumu, i když ten u něj hraje ústřední roli. Celá jeho filosofie je centrována k otázce mravnosti, je to mravnost, co je základem lidského života, ne pro rozum samý, ale pro člověka. Ukazuje se to i na konci jeho knihy (KPR), kde s básnickým gestem nahazuje své rozechvění nad nebesy a zákonem v člověku. To je ale přeci obraz člověka plného, těla i ducha, člověka chvějícího se, člověka, který není pouze logickým obvodem, ale je i iracionalitou, pýchou, láskou, milostí a krásou (o níž Kant rovněž mluví, i když jinde). Z celého osvícenství nám zůstal jen obraz člověka "Boha" a už nám není přístupný zbytek fresky, na níž byl vymalován: příběh o tom, že člověk dokonalosti nemůže dosáhnout a právě ta nedokonalost je důvodem, proč reflektuje, proč přemýšlí, proč žije, proč se může radovat, cítit vznešenost přírody, krásu uměleckého díla. Je to člověk ve světě, je to Sitz im Leben, ne univerzální pravidlo (všimněme si, jak úzkostlivě se jakémukoliv pravidlu Kant ve své filosofii morálky vyhýbá, podobně jako Aristotelés).
Pýcha je součástí lidského života a vždy bude, ale teprve když si ji uvědomíme jako nezrušitelný problém (stejně jako lenost, lakomství, korupci, nenávist, neorganizovanost, špatné učitele a špatné žáky apod.), můžeme s ní leccos dělat. Můžeme s ní bojovat v zápase našeho života jako ne s nepřítelem, ale s naší součástí, tedy vyrovnávat se. Vyrovnání, aretace, to je ta pravá ctnost (areté), tedy stav člověka, v němž je schopen dosáhnout jisté dokonalosti: jednat tak, jak má.
Intelektuál 21. století žije v odstupu od světa, který nenávidí, protože je jiný, než by chtěl. Chce, aby byl dokonalý. Sám třeba uznává svoji vlastní nedokonalost, ale na své okolí klade nároky takřka absolutní. Chtělo by se říci: kantovské. Ale jak že končí ten spis o osvícenství? Tím, že ona kritika, po které filosof volá, není nenávistí k životu, ale veřejnou rozpravou (" ... mit einer freimütigen Kritik der schon gegebenen, der Welt öffentlich vorzulegen"). Tato veřejná rozprava vede k postupnému vyspívání člověka, jež je vedeno především ve jméně jeho důstojnosti ("seiner Würde", dignitas). Ve svém praktickém životě ale člověk nemá žít v odstupu a nenávisti, ale naopak v přitakání životu. Kant používá slovo, jež se nám dnes nelíbí, jež už není ve fondu naší aktivní slovní zásoby: povinnost. "Räsonniert, soviel ihr wollt, und worüber ihr wollt; nur gehorcht!" - reflektovat, ale poslouchat!
Jak to myslí? Vždyť autonomie - toť základ lidské důstojnosti! - ? O jaké povinnosti to tu najednou mluví? Kanta často chápeme pervertovaně, jako filosofa povinnosti, již nám ukládá kdosi nebo cosi. Ale povinnost, o níž mluví Kant ve své filosofii, je povinnost mravního zákona, ne povinnost poslouchat někoho - to by byla opět heteronomie. Ztratili bychom svoji povahu autonomních bytostí. Tedy koho poslouchat a proč? Text je jasný: své nadřízené, normy, zákony, zvyky. Přeložme: tedy žít, jak je obvyklé. A to i přesto, že nám to nevyhovuje. Krok zpět? Nikoliv: veřejný prostor, to, co bychom dnes nazvali občanskou společností, to je prostor pro diskusi, pro boj názorů, pro reflexi. Ale tato reflexe nás nemá vést k odporu k našim životům. Máme přitakat svému údělu a měnit jej, ano, velmi aktivně, ale ne jej odmítat, nenávidět.

Chápejme Kanta správně: přísná slova minulosti nás dnes svádějí k tomu je prohlašovat za něco, čím nejsou. Osvícenství je vědomí partikulárnosti lidské pravdy, která má vést k tomu, abychom žili plný, smířlivý život, život v zaměstnání, se svými blízkými, se svými pýchami a neřestmi - ale chtěli se změnit, usilovali o to a vedli o tom rozpravu. Aktivně se zasazovali o to, aby se podmínky naší svobody neustále zlepšovaly. Nemá nás to ale vést k tomu, abychom svět, jehož jsme součástí, s nímž jsme spojeni pupeční šňůrou dějinnosti, odmítali.
Kant vyhlašuje ve svém manifestu osvícenství smír ve jménu lidské svobody a důstojnosti. Tento paradox, je klíčem k pochopení místa člověka v řádu rozumu. Dnes, v epoše rozumu, jsme tento klíč zapomněli vytáhnout zpod rohožky před dveřmi budoucnosti (kam nám jej filosof schoval). Dobýváme se do nich mechanickými nárazy našich těžkých udýchaných těl. Stačí se otřepat a s lehkostí sáhnout pod své nohy. Dynamika člověka - ono ano i ne, pro i proti, dobro i zlo, ctnost i neřest - nemůže být smazána, protože by člověk přestal být člověkem. Snad proto se nemůžeme smířit se světem, že málo mluvíme o tom, kdo je to člověk. A tak jsme se z dětství (nezletilosti) dostali snad jen do puberty. Vzpoura, tvrdé a drsné řeči, cynismus, experimentování s módou, drogami a politickými směry všeho druhu: to vše by tomu napovídalo.