Vědět vše nejlépe a stavět se proti "tatínkovu kinu" je nezadatelné právo - a možná i povinnost - mládí, jemuž můžeme děkovat za to, že jsme vůbec schopni najít svoji identitu, tedy zformovat autonomně své postoje ve vztahu ke světu kolem. Vnitřní přesvědčení, že má perspektiva je lepší právě pro to, že už žiji v nové době či chápu novou dobu s jejími požadavky, že skrze mne bude mluvit Zeitgeist nové éry - toto přesvědčení sice postupem lidského života eroduje, ale přesto je základní esencí aktivní síly člověka, který se dere na světlo světa.
Nicméně právě takový člověk je i tím, na koho se otáčíme v historii, pokud hledáme ty, kteří jednali bezhlavě, podléhali totalitním ideologiím, řešili konflikty rozhodně a rezolutně. Je to právě ona snaha o realizaci ducha nové doby - ten špatně pochopený hegelovský Zeitgeist -, který hnal tuhle pod gilotiny, tuhle před kamery Leni Riefenstahlové (jaká přehlídka mládí!), tuhle hnal Židy, Romy, tuhle Němce, tuhle kohosi jiného. Mládí padesátých let ve svědectví Kunderova Žertu ví, který duch má jak páchnout, mládí let šedesátých ve Francii a po celém světě zapalovalo barikády - a není na tom v zásadě nic překvapivého. Vždy si při diskusích o tom, co se má změnit a jak to učinit, vzpomenu na ruský realismus, na krásné verbální manifesty "mladých", kteří přišli "ze světa" s hlavou plnou rozumů, jako v Dostojevském či Čechovovi.
 |
| Zdroj obrázku |
Problém ale je, že étos, který tento mladý duch přináší, je z principu absolutní a bezohledný. Není divu, je to étos nás, kteří musíme nezbytně přesvědčit své okolí, tedy starší než my, že sem patříme, že svět je náš. Rozdíly mezi jednotlivými generacemi jsou pak v zásadě v tom, nakolik dokázaly tuto bezohlednost zkrotit a vybojovat si tak konstruktivní identitu, která je schopná žít s okolní společností - a mladými, kteří přijdou po nás - v míru.
Mír není selanka, kdy každý mluví po svém u kávy, aniž by poslouchal druhého, ale spíše dynamická homeostáze, v níž se přelévají a převalují postoje různých generací. Sice bolestně, ale nikoliv tak, aby si navzájem vyškrábaly oči. Tak, jako škrábaly oči poválečné generace těm předválečným, že dopustily válku, tak, jako dnešní generace může snad někdy škrabat oči generacím předchozím za komunismus. Ten pseudohegelovský základ této snahy probudit v sobě "ducha doby" má hořkou pachuť: protože nemá konec.
I nám bude možná někdo škrabat oči. To, jak ustojíme drápky našich vlastních dětí závisí i na naší schopnosti být otevření, vnímat svoje postavení jako jednotu se světem kolem nás a ne jako revoluční avantgardu, která má změnit svět. Tak budeme schopni se i lépe vyrovnat s tím, když někdo po nás naši změnu neuzná (a tak se stane) a bude se proti ní bouřit.
Budeme moci hledat vyrovnání homeostáze společnosti i s pomocí vědomí toho, že za sebou nemáme taková rozhodnutí, za která bychom se museli před probuzeným svědomím stydět. A to se podaří pouze tehdy, pokud nám náš boj za emancipaci naší perspektivy bude především hledáním vyrovnaného postoje k sobě samému. To vyžaduje především pokoru.
Nejsme to my, kdo změní svět, ani ti po nás. Nikdo nezmění svět, protože "duch doby" je výrazem součinnosti všech, kteří v té době žijí, nikoliv jen nás, mladých. To, že naše hypotézy ještě neprošly procesem historické falzifikace neznamená, že jí projdou, aniž by byly zpochybněny. Měli bychom se tedy snažit, abychom ke světu přistupovali dostatečně citlivě a otevřeně na to, aby případné vyvrácení našich předpokladů empirickou zkouškou nás i svět kolem bolelo co nejméně. Jen pak můžeme být generací, která obstojí.
Send to Kindle
No comments:
Post a Comment