Prozumenti všech zemí světa, spojte se!

Zatímco v běžné populaci má Karel Marx pořád ještě pachuť úchylné ideologie totality, současnou sociologii vzrušují jeho myšlenky pořád. Mimo akademickou sféru se většinou zapomíná na to, že Marx byl především brilantní ekonomický a společenský analytik. I když se sníženou schopností předvídat věci budoucí – jeho perspektiva vývoje tříd se spíše nepotvrzuje. Anebo je tomu jinak?

Jak ve své nedávné studii naznačuje švédský profesor Christian Fuchs, Marx se nemusel docela mýlit. Jen svoji teorii nebyl schopen připravit na nástup internetu: ten totiž přináší docela nové podmínky.

Spotřebitel nového věku

Už dříve futurolog Alvin Toffler našel pro spotřebitele konce 20. století neotřelý termín. Člověk, jenž zároveň produkuje i konzumuje, je prozument. Vývoj technologií dal slovu říz: dnes se prozumenty stávají všichni, kteří plní Facebook svými fotografiemi, ale i videy, novou hudbu nebo politickými analýzami. Konzumují prostředí sociální sítě, aplikace, které nabízí a produkty ostatních uživatelů – na tomto základě pak sami produkují další obsahy. A nejen na Facebooku: Twitter, MySpace, Google+ a vůbec všechny sociální weby dávají většinou zadarmo uživatelům prostor, aby sami vytvářeli blogy, tvíty, statusy, ale i sociální interakce a vztahy.

Ne však bezelstně: známým faktem je, že uživatelé se pro majitele sociálních sítí stávají zbožím. Prodávají je totiž inzerentům, a to v luxusním balení. Inzerent má možnost zacílit tak, jako nikdy, prostřednictvím širokého profilu chování, získaném na základě dlouhé historie chování prozumenta.

Fuchs si všímá, že podobně jako v průmyslu i zde se generuje zisk, a tedy i nadhodnota. Je možné ji i vyčíslit, a to pomocí vzorce, v němž se objevuje profit, kapitál, mzda zaměstnancům, kteří vytvořili webovou aplikaci, a mzda prozumentů, kteří ji užívají. Moment! Mzda uživatelů?

Práce bez koláčů

Jestliže Marx ve své době burcoval proti podmínkám dělníků v továrnách, prozument většinou nedosáhne ani na minimální mzdu. Na první pohled absurdní představa, že by uživatel měl být placen za svoje aktivity, je však podnětná. Uživatel totiž nevytváří materiální statky, ale znalosti, které dále kolují internetem. Na nich ve výsledku vydělá např. i zvýšením počtu uživatelů a popularity svého webu majitel sociální sítě. Znalostní dělníci, prozumenti, jsou tak vykořisťováni ještě více, než průmysloví dělníci – za svoji práci nedostávají nic. A přitom produkují zcela zadarmo nadhodnotu, z níž žije kapitál, o němž ani netuší.

Zadarmo či bez adekvátní odměny ale produkují znalostní hodnoty i další členové společnosti, jako např. studenti nebo ti, kteří nemají plnohodnotné zaměstnání. Společně tvoří ohromnou masu, která neodpovídá původním Marxovým představám o třídách, ale přesto v sobě skrývá akční potenciál. O to větší, že moderní technologie dávají šanci vzít výrobní prostředky do svých rukou: jako se to děje v mnoha komunitních projektech.

Po kyberkrku elitě

Ideály? Snad, ale svobodné distribuce operačního systému Linux, Wikipedia nebo WikiLeaks dávají tušit, že kyberdělníci v sobě mohou mít více třídního uvědomění, než ti průmysloví. Sociologové ale prozatím dokazují, že jedinou skutečně uvědomělou třídou je diskrétní elita. Ta nejvyšší, do sebe uzavřená elita politická a hospodářská. Ta, která nadhodnotu nevytváří, ale ve formě zisku konzumuje. Patří do ní málokdo, i když bychom všichni chtěli. A americký sen soudě podle statistik nefunguje – přístupnost této elity i pro nejvyšší či nejvzdělanější vrstvy je tristní.

Až po smrti celebrity budou prozumenti sociálních sítí zakládat události, tryzny a vyměňovat si videa, je otázka, jak dalece si uvědomí, že generují nadhodnotu, o jejíž lehkosti snila celá průmyslová revoluce. Kdesi v jejich srdci však možná buší krev pirátů, kyberkovbojů a komunitních manažerů, kteří pomalu ale jistě pracují na společné budoucnosti. Té, která již nebude potřebovat inzerenty. Anebo to bude úplně jinak?

Psáno pro magazín MEM do čísla reflektujícího mediální a marketingové využití smrti Václava Havla.